Geologické poměry v okolí Tetína

Autor: administrator (1-02@speleo.cz), Téma: Lokality Českého krasu
Vydáno dne 28. 11. 2003 (2951 přečtení)




RNDr. Roman Živor

Území Českého krasu patří geologicky k oblasti Barrandienu, který je tvořen nemetamorfovaným proterozoikem a starším paleozoikem v centrální části Českého masívu.

Vlastní krasové území se v podstatě kryje s nejmladším jádrem Barrandienu, jež tvoří varisky zvrásněné horniny siluru a devonu. Skromě jsou zastoupeny zbytky mladších terciérních uloženin a značný rozsah mají uloženiny kvartérní. Nejstaršími horninami ve studovaném území jsou nekrasové sedimenty ordoviku, které jsou zastoupeny břidlicemi, pískovci, prachovci a drobami. Uvedené horniny vystupují v j. okolí Berouna a lemují sz. hranici 12. krasové skupiny.

Následující silur spočívá konkordantně na ordoviku a jeho uloženiny se vyznačují postupným nástupem karbonátových facií. Silurská sedimentace byla v údobí wenlocku a ludlowu značně ovlivněna vulkanickou aktivitou doprovázenou produkcí vulkanoklastik a bazaltových láv ("diabasů"). Vzhledem k blízkosti vulkanických center se silurské uloženiny v zkoumaném území vyskytují ve vulkanicko-karbonátovém vývoji, na rozdíl od vzdálenějších a hlubších částí pánve, kde sedimentují převážně graptolitové břidlice. Rozplavováním vulkanoklastik se vytvářely mělkovodní plošiny, osídlované periodicky bentosem v obdobích minim přínosu vulkanoklastik spady nebo prouděním. Dochází k velké produkci bioklastického materiálu, který zde tvoří základní složku sedimentů. V době maxim vulkanické činnosti a během následného rozplavování vulkanoklastik se zvyšuje tufitická příměs v sedimentech (Chlupáč et al., 1992). Kromě eustatických pohybů, vulkanismu a proudění ovlivňovaly faciální pestrost siluru synsedimentární zlomy, podél nichž docházelo k pohybům dílčích segmentů pánve, které způsobovaly rozdíly ve faciálním vývoji jednotlivých segmentů. Jedním z těchto zlomů je tobolský zlom, který probíhá ssz.-jjv. směrem od berounského nádraží, přes z. úbočí Damilu a Domášov na z. část vrcholu Tobolského vrchu. Silurský útvar se dělí na čtyři mezinárodně akceptovaná oddělení llandovery, wenlock, ludlow a přídolí, která jsou stratigraficky reprezentována liteňským, kopaninským a požárským (přídolským) souvrstvím.

Nejstarší jednotkou silurského stupně je liteňské souvrství (Chlupáč et al., 1987) oddělení llandovery a wenlock, které se při detailnějších výzkumech dále dělí na želkovické, litohlavské a motolské vrstvy. Kříž (1975) užívá označení liteňská skupina a nižší jednotky jako souvrství (želkovické, litohlavské, motolské). Liteňské souvrství je nejvíce ovlivněno silurským vulkanismem a po počáteční sedimentaci jílovitých břidlic je zejména v údolí Berounky, v. od tobolské poruchy, zastoupeno vulkanicko-karbonátovou facií charakterizovanou hrubozrnnými redeponovanými tufy, tufity a tufitickými vápenci a výlevy bazaltových láv (Chlupáčet al., 1987). Uvedené horniny tvoří s. část popisovaného území a vystupují na povrch ve svazích údolí Berounky a v zářezu železniční tratě mezi Berounem a z. okrajem Tetína. Organodetritické, místy dolomitické vápence s tufitickou příměsí tohoto stáří budují nápadnou kulisu synklinály Kozla na levém břehu Berounky. Kopaninské souvrství oddělení ludlow se ve svém vápencovém vývoji vyskytuje z. od tobolské poruchy v širším okolí Jarova. Východně od tobolké poruchy nebylo kopaninské souvrství v nadloží vulkanického komplexu prokázáno, není však vyloučeno, že nejvyšší část tufitického sledu odpovídá časově už ludlowu (Chlupáč et al., 1987). Požárské (přídolské) souvrství oddělění přídolí je v z. části území (oblast Kosova a Koledníku) charakterizováno šedočernými mikritickými a biomikritickými vápenci s vložkami vápnitých břidlic, které spočívají na vápencích kopaninského souvrství. V údolí Berounky je souvrství vyvinuto ve facii organodetritických brachiopodových vápenců, které spočívají přímo na tufitech motolského souvrství (Chlupáč et al., 1987) a tvoří málo mocné polohy v podloží devonského lochkovského souvrství. Devonské uloženiny jsou zastoupeny úplným sledem spodního a středního devonu. Hranice mezi silurem a devonem se vyznačuje naprostou konkordancí, probíhá uvnitř sledu světle šedých většinou organodetritických vápenců a je zjistitelná pouze biostratigraficky. Spodní devon se z chronostratigrafického hlediska dělí na čtyři stupně - lochkov, prag, zlíchov a dalej, které zhruba odpovídají jednotlivým typickým souvrstvím - lochkovskému, pražskému, zlíchovskému a dalejsko-třebotovskému. Střední devon je zastoupen stupni eifel a givet, které reprezentují chotečské a srbské souvrství (Chlupáč, 1981).

Nejnižší devon reprezentuje lochkovské souvrství, které je zastoupeno facií kotýských vápenců, zatímco hlubokovodnější facie radotínských vápenců se v popisovaném území nevyskytuje. Kotýské vápence jsou charakteristické převahou světle šedých většinou organodetritických a dolomitických vápenců s hojnými rohovci, výraznou vrstevnatostí a charakteristickou uzlovitou texturou. Vložky vápnitých pelitů (typické pro radotínské vápence) téměř chybějí a akumulace pelitických komponent se soustřeďují na tenké mezivrstevní laminy (Chlupáč et al., 1987). V nejvyšších polohách lochkovu většinou dochází k nápadnějšímu zesvětlení vápenců, struktury ani textury se však výrazněji nemění. Tyto partie byly v minulosti označovány jako "spodní vápence koněpruské". Kotýské vápence se vyskytují zejména v pruhu od s. úbočí Damilu do údolí Berounky, kde tvoří převážnou část skalních výchozů pod Tetínem. Pražské souvrství je nejvíce rozšířenou jednotkou v popisovaném území a vyznačuje se pestrým a složitým faciálním vývojem, který je dán kombinacemi mezi různými typy organodetritických vápencových facií na jedné straně (koněpruské, slivenecké a vinařické vápence) a poměrně hlubokovodními mikritovými (kalovými) faciemi vápenců na straně druhé (dvorecko-prokopské, řeporyjské a loděnické vápence). Mělkovodní organodetritické, převážně krinoidové vápencové facie dosahují maximálního plošného rozšíření ve spodní části souvrství, zatímco během dalšího vývoje se zřetelně projevuje trend postupného prohlubování, při němž jsou biodetritické facie zatlačovány mikritovými faciemi, jejichž plošné rozšíření roste. Ryze mělkovodní vývoj přetrvává pouze v koněpruské oblasti, kde se vytvářejí příhodné podmínky pro tvorbu typického útesového komplexu koněpruských vápenců. Mezi jednotlivými členy uvnitř pražského souvrství se vyskytují četné pozvolné přechody jak v horizontálním, tak i ve vertikálním směru. Koněpruské vápence se v oblasti vyznačují vývojem nezřetelně vrstevnatých až masivních bělavých až světle šedých organodetritických krinoidových vápenců, které do nadloží postupně přecházejí do sliveneckých vápenců. Převládajícím litotypem sliveneckých a vinařických vápenců jsou hrubě vrstevnaté, narůžovělé a červenavé organodetritické krinoidové vápence, místy se zvýšeným podílem šedohnědých a červenavých biomikritů (Chlupáč et al., 1992). Typickými představiteli "kalového" neboli mikritového vývoje pragu jsou šedé hlíznaté nebo deskovité mikritické vápence dvorecko-prokopské a hnědočervené lavicovité, hlíznaté, mikritické vápence řeporyjské. Zvýšeným podílem organodetritické komponenty se vyznačují pestře, červenavě, fialově a žlutavě skvrnité vápence loděnické s tenkými vložkami vápnitých břidlic. Všechny tyto litofacie do sebe laterálně a diagonálně přecházejí a zastupují se s faciemi organodetritickými (Chlupáč et al., 1987).

Zlíchovské souvrství je po pražském souvrství druhou nejvíce rozšířenou jednotkou devonu v popisovaném území, jeho faciální vývoj je však podstatně jednotnější než je faciální vývoj podložního pragu. Základním litologickým typem jsou deskovité až tence lavicovité, tmavě šedé, jemně organodetritické vápence, místy s vložkami vápenců mikritických. Charakteristická je nepravidelně čočkovitá textura a ve většině sledu hojný výskyt černých rohovců (Chlupáč et al., 1987). Ve spodní části souvrství se v okolí Tobolky a v oblasti Kody vyskytují polohy světle šedých vytříděných krinoidových vápenců, které jsou laterálním reprezentantem tzv. korálového obzoru od kapličky z blízkého pražského okolí (Chlupáč, 1957). V nejvyšší části zlíchovu se v okolí Kodské rokle vyskytují reprezentanty světlešedých, narůžovělých až červených vápenců chýnických v malé mocnosti. Nejvyšší člen spodního devonu - dalejsko-třebotovské souvrství a celý střední devon se v popisované oblasti vyskytují pouze v okolí Kodské rokle a Tobolky. Dalejsko-třebotovské souvrství vymezil Chlupáč (1981) spojením dalejských břidlic a třebotovských a suchomastských vápenců. Dalejské břidlice jsou tvořeny zelenavými a šedými vápnitými pelity, na které nasedají níže červenavé, výše šedé hlíznaté mikritické vápence třebotovské. Hranice vápenců a dalejských břidlic je charakterizována pozvolným vertikálním a diagonálním přechodem, který je dán postupným vkládáním až převahou hlíz a vložek červenavých vápenců na úkor břidlic (Chlupáč et al.,1987). Suchomastské vápence reprezentují stupeň dalej v koněpruské oblasti.

Typickým představitelem chotečského souvrství stupně eifel jsou chotečské vápence, které jsou vyvinuty jako souvrství šedých, zřetelně vrstevnatých, deskovitých až lavicovitých vápenců, místy s šedými rohovci. Ve vrstevním sledu se většinou střídají polohy vytříděných organodetritických krinoidových vápenců s polohami mikritických vápenců hlíznatých. V koněpruské oblasti reprezentují chotečské souvrství tzv. vápence akantopygové.

Srbské souvrství (givet) je nejmladším stratigrafickým členem středočeského devonu. Člení se na kačácké vrstvy na bázi a mnohem mocnější roblínské vrstvy ve vyšší části. Kačácké vrstvy jsou vyvinuty ve formě černošedých, výše šedohnědých vápnitých břidlic s podřízenými vložkami jemnozrnných bituminózních vápenců. Roblínské vrstvy jsou tvořeny šedými a šedozelenými, jemně slídnatými laminovanými prachovci s vložkami drobových pískovců. Ukončení karbonátové sedimentace v hraničních vrstvách eifel - givet a nástup terigenní flyšoidní sedimentace roblínských vrstev odráží vzrůst tektonické aktivity ve snosových oblastech a předznamenává ústup moře z oblasti Barrandienu. Vlastní zvrásnění paleozoických vrstev spadá patrně do rané fáze variské orogeneze (pogivetská fáze podle Havlíčka, 1963). Tektonický styl se vyznačuje poměrně jednoduchou vrásovou stavbou s nečetnými směrnými poruchami přesmykového rázu; celá stavba je pak porušena mladší radiální tektonikou. Horotvorné pochody zprohýbaly vápence a břidlice centra barrandienské pánve do brachysynklinálních a antiklinálních pruhů probíhajících souběžně s podélnou osou pánve (SV-JZ). Tyto strukturní pruhy se na pravém břehu Berounky podstatně zužují a pozvolna vyznívají a do oblasti koněpruské již nepokračují. V popisovaném území to jsou od SZ k JV synklinála holyňsko-hostimská, antiklinála Doutnáče, synklinála Chlumu, antiklinála Ameriky a synklinála srbsko-mořinská (Svoboda - Prantl, 1950). Z vrásových přesmyků je významné tzv. tetínské nasunutí, názorně odkryté v jv. stěně lomu Pod hradem a kodský přesmyk, který je rozdělen ve dvě větve, mezi nimiž jsou stlačeny antiklinální struktury. Nejvýznamnější radiální dislokací je porucha tobolská, která v oblasti způsobuje značný zdvih západní kry proti kře východní a výšku skoku lze kalkulovat až na několik set metrů (Chlupáč et al., 1987).

Terciérní uloženiny jsou v oblasti zastoupeny několika rozsáhlejšími akumulacemi jílovitých štěrků a písků, vyskytujících se v různých výškových úrovních okolo 400 m n.m. v Kodském polesí, okolí Tobolského vrchu a na Damilu. Vzhledem k nedostatku paleontologického materiálu zůstává však otázka stáří těchto akumulací i nadále otevřená a není vyloučeno ani jejich křídové stáří. Významným prvkem jsou v popisovaném území uloženiny kvartérní, které ve značné ploše překrývají původní silurské a devonské horniny. Jsou zde zastoupeny zvětraliny, eolické sedimenty, deluviální sedimenty, jeskynní uloženiny, fluviální uloženiny a antropogenní sedimenty. Deluviální, převážně hlinité, písčitohlinité a hlinitokamenité sedimenty, jsou plošně nejrozsáhlejšími uloženinami kvartéru. Fluviální sedimenty jsou nivní uloženiny holocenní, vyplňující údolí potoků a zejména to jsou pleistocenní pískoštěrkové terasy podél Berounky, které vytvářejí stářím výškově odstupňované a morfologicky nápadné akumulace.

Literatura:

Havlíček, V. (1963): Tektogenetické porušení barrandienského paleozoika. - Sbor. geol. věd, Geol., 1, 77-102. Praha.

Chlupáč, I. (1957): Faciální vývoj a biostratigrafie středočeského spodního devonu. - Sbor. Ústř. úst. geol., Odd. geol., 23, 369-485. Praha.

Chlupáč, I. (1981): Stratigraphic terminology of the Devonian in Central Bohemia: Barrandian Area, Czechoslovakia. - Věst. Ústř. úst. geol., 56, 263-270. Praha.

Chlupáč, I. et al. (1987): Vysvětlivky k základní geologické mapě ČSSR 1:25000, list 12-413 Králův Dvůr. - Ústř. ústav geologický, 108 s. Praha.

Chlupáč, I. et al. (1992): Paleozoikum Barrandienu. - Ústř. ústav geologický, 296 s. Praha.

Kříž, J. (1975): Revision of the Lower Silurian stratigraphy in Central Bohemia. - Věst. Ústř. úst. geol., 50, 275-282. Praha.

Svoboda, J. - Prantl, F. (1950): O stratigrafii a tektonice staršího paleozoika v okolí Kody u Srbska. - Sbor. Stát. geol. úst., 17, 393-436. Praha.