Do Košic jsme dorazili v sobotu ráno, zaregistrovali se, ubytovali na internátě v Medické ulici (v dívčím křídle, takže jsem celou postel měl oblepenou polonahými chlapy.) a vyrazili na prohlídku Košic. Košice jsou město plné kontrastů. Hlavná trída je nádherně opravená, plná různých taháků pro turisty, včetně zpívající fontány, takže je krásně vidět, kam dával Schuster peníze, dokud v pokladně ještě nějaké byly. Ovšem už jen o kousek dále je před budovou Východoslovenského muzea obrovská cedule - Pozor, padá rímsa - a nad vchodem chybí kus omítky, který by dokázal zabít vola.

Maratón samotný bohužel nedopadl přímo podle našich představ. Já jsem při úhybném manévru na 15. kilometru šlápl na nohu nějakému spoluběžci a paradoxně, zatímco on strašně nadával, ale bez problému pokračoval, já jsem sice zachoval dekorum, ovšem v koleni mě křuplo tak, že jsem mohl pokračovat jen s maximálním vypětím. A když mě na 19. kilometru předběhla neuvěřitelně plnoštíhlá Maďarka z Egeru a jako blesk mi mizela daleko vpředu, pochopil jsem, že nastal čas odstoupit. Na Ondru dolehla krize na 28. kilometru, kdy se přetahoval o lepší umístění s jednou sedmdesátiletou cvičenkou, ale jelikož se mu nakonec podařilo statečně ji předběhnout, dokončil za průměrných 3 hodiny 55 minut.

A tak mě z celého výletu do Košic zaujala nejvíc ta zpívající fontána. Sice stříká lehce mimo rytmus, ale je dost uklidňující.

Na cestu domů si Ondra přál do kupíčka poněkud neskromně dvě krásné blondýnky a dvě krásné černovlásky, a proto byl později dost zklamaný, když přistoupily pouze dvě blondýnky a žádné černovlásky se neukázaly. I tak nám cesta domů příjemně utekla.

- c -