Soudruh Ivan pracoval jako vedoucí úseku na jednom dolu v Doněcké pánvi. Vstával ráno o půl šesté a telefonicky se informoval o stavu porubu a úseku. V šest přicházel do známkovny, kde dával pokyny a rozmlouval s dělníky. Doprovodil je ke kleci a čekal na výjezd noční směny. Vytkl jim jejich chyby a vyzvedával zkušenosti nejlepších. V deset hodin sjížděl do dolu, kde mohl nejlépe zjistit a odstranit nedopatření. Ve 14 hodin vyfáral a vyslechl hlášení ranní směny a povzbudil odpolední směnu. Pak následoval čas odpočinku a sebevzdělávání. Ve 22 hodin následovalo další hlášení a ve 24 končil svůj pracovní den. Při takovém pracovním nasazení není divu, že zatímco ostatní úseky dosahovaly měsíčního postupu kolem 20ti metrů, jeho úsek dokazoval metrů 70. Ovšem ani to zasloužilému Briďkovi nestačilo a už přemýšlel, jak dosáhnout stovky. To by ovšem nesměl mít na úseku lidi, jako byl nenapravitelný sbíječ Udod. Ještě před tím, něž byl Udod přeložen k havíři Ivanovi, byl vyhozen z několika úseků pro velmi špatnou pracovní morálku. A skutečně i zde byl přistižen, kterak místo normových 7 tun naložil za směnu pouhých 5 tun. Nejdříve se snažil různě vymlouvat, ale stačilo pár důmyslných hrdinových otázek a všechny výmluvy byly vyvráceny. Jsa usvědčen ze lži, renegát dále zpupně mlčel. Hrdinný Briďko si ho tedy pozval do kanceláře a tam mu vysvětlil, že díky němu (Udodovi, ne Briďkovi), přišlo dnes sovětské hospodářství o 2 tuny uhlí, což, převedeno na elektrickou energii, znemožnilo vyrobit 5 000 párů bot, či 7 500 metrů tkaniny. A hle jaká změna se náhle udála se zdánlivě ztraceným jinochem. Zahanbeně poděkoval údernému Ivanovi, že mu to tak pěkně vysvětlil, a pracoval jako vyměněný. Dokonce několikrát vyhrál soutěž s mistry uhlí. Ostatně v soutěžení je síla a když vás vyzve k soutěži takový sousední úsek, bylo by hanbou prohrát...

Ale to už bych možná těm, kteří by se rozhodli do tohoto devátého svazku edice Průkopníci socialistické práce nahlédnout, prozrazoval moc. Možná nám dnes tato kniha nepomůže k profesnímu růstu, rozhodně nás ale může vnitřně velmi obohatit. A má-li na čtenáře tak silný dopad dnes, jak pak musela působit před těmi více něž padesáti lety. Vždyt i autor předmluvy, ústřední tajemník ROH svazu zaměstnanců v hornictví soudruh Josef Kohout, si libuje, že stachanovec Briďko píše prostým jazykem tak, aby byla kniha srozumitelná všem horníkům.

Na závěr snad už jen citát části dopisu žákyň deváté třídy adresovaného řediteli jednoho hornického učiliště z roku 1952.

- když jsme u nás na besedě viděly ušlechtilé tváře hornických učňů a poslouchaly s jakým nadšením a zanícením hovoří o našem černém zlatě a práci v dole, nejedna z nás zalitovala, že této pocty se může dostat pouze mužům a že nám, ženám, je tato krásná práce, práce horníka, zapovězena......

Pod to se musí podepsat každé děvče i dnes.