Geologům byl tento izolovaný výskyt spodnodevonských vápenců znám již od doby J. Barranda a J.Krejčího. Podle studie J. Šufa a F. Prantla (1946) a později V. Havlíčka a J. Kříže (1973) "vápence hluboce zaklesly na pražském zlomovém pásmu a spolu se silurskými horninami jsou vklíněny do ordovických vrstev". Devonské vápence se potom dostaly jako izolované bloky a valouny i do blízkého bazálního karbonského slepence.
Průzkumná skupinka ZO 1-02, posílená o vrcholného zástupce Unhošťského muzea, se nedávno vypravila prozkoumat krasový potenciál okolí Vápenice a vyzvědět podrobnosti od místního obyvatelstva. Staré lomy jsou vesměs silně zašlé a dnes bez jediného výchozu vápenců. Na pozemcích se ale občas objeví nějaký propad a protože podzemní těžba vápenců je spíše nepravděpodobná, je příčinou propadů nejspíš existence nějakých krasových dutin. Také hydrogeologie, s pramenem vyvěrajícím na spodním konci čočky vápenců, naznačuje krasové prostředí.
Propady a nerovnosti místní obvykle zavezou a neinformují o nich úplně ochotně. Na snímku účastníci výpravy nevěřícně zírají do jednoho poměrně čerstvého, zhruba 3 roky starého propadu o průměru cca 3 m a původní hloubce také asi 3 m, který je právě ve stadiu zavážení.
Text a foto: K.Ž.