Člověk, jehož domeček byl vždy přes léto obrostlý dvoumetrovými kopřivami (Oni za mnou byly z obce, abych si ty kopřivy vysekal, tak jim povídám, ať si to vysekaj sami, když se jim to nelíbí. Já jsem invalidní důchodce, já nesmím nic dělat.) a místo skel měl v oknech igelit (Tak jsem si umyl okna, když budou ty Vánoce. - Dal sis do nich čistý igelity, jo? - No.).

Odešel vášnivý a vynikající houbař (Včera jsem byl na Svatý na houbách a neuhodnete, koho jsem tam potkal. Vencu. - Kterýho Vencu? - No Vencu, z Tetína. - No jo, ale kterýho? - Ježišmarjá, no Vencu. Dyť sem chodí do hospody. - Fakt nevíme. - Vy jste snad úplně blbí. Vencu. Támhle vždycky sedí, hraje na kytaru. Toho, no, Láďu Dolejše.)

Člověk s neuvěřitelně vřelým vztahem k alkoholu (Tak co Franto, jaká je posvícenská? - Ani se neptej. Taklhle střízlivej už jsem na posvícení dlouho nebyl. Koukej, dyť mám teprve sedmadvacátý pivo.)

Člověk, který po desátým pivu mluvil svým vlastním jazykem (Dě uh uááá e uyjl brjel děheul. - To víš, že jo, Franto... Co říkal? - Nevím, nehovořím řečí jeho kmene.)

Zemřel pro něj asi tou nejkrásnější smrtí, jakou si mohl přát. V tetínské hospodě, u svého oblíbeného stolu hned u dvěří, vypil panáka slivovice (ten den už třináctého) a skácel se mrtvý k zemi.