Tetínské propástky a mýtické město Iram - díl 2.

Autor: Cimbál (michal.hejna@lhoist.com), Téma: Volné téma
Vydáno dne 17. 03. 2008 (2461 přečtení)




V prvním díle jsme se stručně seznámili s mýtickým městem Iram (Ubár). Co má toto město společného s Tetínskými propástkami se sice ještě nedozvíme, ale zase budeme o něco blíže.

Prvním významným objevem, který učinil Nocholas Clapp během pátrání v nejrůznějších archivech, bylo ztotožnění Ubáru s městem Iram, zmiňovaným v Koránu. Iram, sídlo až do konce 80. let 20. století téměř neznámého, národu ´Adovců, je v Koránu popisováno jako velmi zpustlé a nemravné město, které bylo pro jeho pýchu a nedostatek pokory nakonec zničeno Božím hněvem. Prorok Mohamad o Iramu kázal: "Co se ´Adovců týče, ti pyšně po zemi chodili, aniž právo na to měli, a říkali - kdož silnější je než my mocí svou? Což neviděli, že Bůh, jenž je stvořil, daleko silnější než oni je mocí? A přitom popírali znamení naše. A vyslali jsme proti nim vichřici svištivou ve dnech neblahých, abychom jim dali okusit trest zahanbující v tomto životě pozemském, však trest života budoucího ještě více zahanbující bude a pomoci se jim dostane."

O zániku Iramu existuje mnoho svědectví v dobových i mladších kronikách. Pojďme si jeho zkázu zrekonstruovat podle dochovaných legend. Jak již bylo napsáno výše, byl Iram velmi bohatým, ale také velmi hříšným městem. Výraznou postavou jeho posledních chvil je muž jménem Hud, který byl prorokem. Ten přišel do Iramu aby obyvatele odvrátil od hříšného života a přivedl je na správnou víru. ´Adové ovšem byli k jeho slovům hluší, a proto je Bůh potrestal čtyřmi roky sucha, během nichž začal slábnout i pramen vody nezbytný pro život města uvnitř pouště. Obyvatelé Iramu na sucho reagovali vysláním poselstva do Mekky, kde přinášeli oběti svým bohům. Jelikož je tedy ani tato zkouška nedokázala obrátit zpět k Bohu a Irámští stále odmítali Hudovo učení, projevil se Boží hněv strašlivou katastrofou, která hříšné město zničila. Zkázu přežil pouze Hud a několik dalších obyvatel, kteří uvěřili jeho učení.

V této fázi pátrání ještě nebylo možné určit, jaká katastrofa stále u zániku města. staří kronikáři se v této věci dost lišili a jednotlivé prameny dost liší. V příběhu Mrtvé město, kterým jsme tuto kapitolu otevřeli, se hovoří o Božském zvolání. Poněkud neurčitým způsobem zkázy je Boží hrozba: "Ať žízeň hasí horkou vodou." Dále se vyskytuje popis události podobné blíže neidentifikovatelné vulkanické činnosti či zmínky o větru podobném tornádu. Posledním popis zániku hovořil o tom, že se země otevřela a město klesalo, až se ocitlo pod zemí.

Po zničení města kočoval Hud se svými věrnými dva roky pouští a kde také po těchto dvou letech zemřel. Dobový Káhirský kronikář Ka´b al-Ahbár píše po smrti Huda, že byl v mešitě, když vstoupil muž a vyprávěl o Hudově hrobu: "Za svého mládí jsem odešel se skupinou chlapců svého vlastního lidu a cestovali jsme zemí písečné pouště, až jsme dospěli k vysoké hoře, kde jsme v jeskyni nalezli obrovský kámen posazený na vrchol jiného kamene a mezi oběma byla je malá mezera, jíž mohl projít jen štíhlý muž. Protože jsem byl ve skupině nejštíhlejší, vstoupil jsem a našel trůn z červeného zlata, na němž seděl mrtvý muž. Dotkl jsem se jeho těla. Byl to Húd. Hleděl jsem na něj a viděl, že má velké oči a spojené obočí. Měl široké čelo, oválný obličej, jemné nohy a dlouhý vous. Nad hlavou měl kámen ve tvaru desky, na němž byly napsány tři řádky indickým písmem. První z nich pravil: Není boha kromě Boha. Muhamad je boží Posel. Ve druhém bylo psáno: Já jsem Húd ibn Chulúd ibn Sa´d ibn ´Ad, Boží posel ke kmeni ´Ad. Přišel jsem k nim s poselstvím a oni mě zapřeli. Bůh je odnesl s Neplodným větrem."

Kde přesně se Hudův hrob nacházel, není dnes známo. Každopádně dnes najdeme na Arabském poloostrově dvě lokality, které si dělají na Hudův hrob právo. Jedna z nich se nachází v Ománu, druhá v Jemenu....

(Pokračování příště)


- c -