O historii jednoho výzkumu

Autor: administrator (1-02@speleo.cz), Téma: Volné téma
Vydáno dne 29. 07. 2008 (3070 přečtení)




( převyprávět události částečně srozumitelnou formou se pokusil Karel Žák)

V posledních osmi letech se někteří členové ZO 1-02 Tetín podíleli na hledání, fotografování a výzkumu podivných kousků kalcitu v jeskyních u nás doma v Českém krasu i na několika lokalitách v zahraničí.

O tomhle, jak Martin Majer říká „přemrzlém kalcitovém smetí“ se dnes už vcelku všeobecně soudí, že vzniklo v poslední době ledové, když byl v jeskyni z mrznoucích vod vytěsněn rozpuštěný kalcit, který se vysrážel jako různá podivuhodně tvarovaná zrna. Časté jsou krystaly bizarních kostrovitých tvarů, srostlice několika krystalů nebo polokoule s plochým spodkem. Soudíme, že tyto kryogenní jeskynní karbonáty vznikaly asi v nějakých prohlubních nebo loužích na povrchu ledu, který jeskynní prostory v době ledové částečně vyplňoval. Po oteplení na konci doby ledové led roztál a krystaly na něm ležící, nebo v ledu uvězněné, se dostaly na dno prostor, kde tvoří poměrně nápadná „hnízda“. Jako když je na jedno místo rozhodíte odněkud z výšky. Říkáme tomu raději karbonáty než kalcit, protože původně asi vznikly i nějaké nestálé hydratované formy CaCO3, které až časem přešly na kalcit.

Jak to prostředí vzniku ale přesně vypadalo spíš jen tušíme než víme. Jen časové zařazení do poslední doby ledové (podle přesného datování) a vznik v souvislosti s mrznutím vody (podle stabilních izotopů uhlíku a kyslíku) jsou najisto. Jak se celá historie objevení a poznání tohoto poměrně neobvyklého typu jeskynní „výzdoby“ vyvíjela, tuším hlavně já, takže mě nedávno Martin ponoukl, abych o tom něco napsal. Tím snad ozřejmím, jak různé akce, kterých se někteří z Vás účastnili, zapadaly do celku. Papíru by bylo na takové povídání škoda, ale tetínský speleoweb to snad unese. Navíc klíčovou úlohu v celé historii tohoto výzkumu hraje jedna z našich lokalit, jeskyně BUML. Kdyby BUMLu nebylo, celé téma by možná dál spalo.

Foto 1: Jeden z výskytů v jeskyni BUML. Pohled shora na akumulaci drobných krystalů a polokoulí. Celý výskyt má napříč necelý metr. Foto Petr Zajíček.

Pokud vím, tak první, kdo tyto typy jeskynního kalcitu nalezl, byl František Skřivánek, který v roce 1954 (Čsl. kras 7, str. 28) v článku o jeskyních na Chlumu u Srbska píše: „Ve středu Hlavního dómu, poblíž západní stěny, je navršena kupa bílého krystalovaného vápence. Krystaly jsou drobné a mají kostrovitý vývoj. Na mnohých krystalcích narůstají novotvary, podobné drobným květákům.“ Popis je vcelku jednoznačný, takže je skoro jisté, že se jednalo a nález tohoto typu karbonátu, ovšem jeho skutečný vznik ještě nebyl známý. Lokalita byla roznesena na botách návštěvníků. Rozplavení vzorku bláta z daného místa, které jsme zkusili udělat nedávno, poskytlo slušný vzorek knoflíků, zápalek a dalšího šuntu, ale nic co by se blížilo popisu.


Nedlouho nato kroužil věhlasný Iosif Viehmann kolem podzemního ledovce v rumunské zaledněné jeskyni Scărişoara (pohoří Bihor) a sbíral kolem zdejší mohutné masy ledu zvláštní pórovité kuličky, dost odlišné od běžných jeskynních perel. Právě Iosif Viehmann jako první naznačil v několika pracích z přelomu 50. a 60. let souvislost vzniku těchto kuliček s ledem v jeskyni (například Čsl. kras 12, 177–185).


Potom se v tomto tématu dlouhou dobu nic podstatného nedělo, kromě popisů několika výskytů práškových forem kryogenních jeskynních karbonátů ze zaledněných jeskyní na Sibiři a v severní Kanadě. Někteří výzkumníci ve světě pokusně mrazili vody různého složení a sledovali, co při tom vzniká za krystaly. Cílem ale bylo spíše poznání procesů v prostředí horských nebo kontinentálních ledovců, o jeskyních se moc nemluvilo.

Nové období prosperity začalo pro tyto neobvyklé formy druhotné výplně jeskyní v 70. a 80. letech, kdy bylo v krátkém rozmezí pár let objeveno několik nových jeskyní na Slovensku, v Polsku, Německu a v České republice. Pokud mám tyto jeskynní objevy jmenovat chronologicky, tak se jednalo o Stratenskou jaskyni na Slovensku, objevovanou postupně od roku 1972, jeskynní systém Chelosiowa Jama – Jaskinia Jaworznicka v Polsku nedaleko města Kielce (objeveno částečně v roce 1972, hlavně v letech 1984–1996), několik jeskyní v Německu v Rýnském břidličném pohoří, např. Malachitdom objevený v roce 1987, a konečně nám dobře známou jeskyni BUML na katastru Tetína, objevenou v roce 1989. Všechny jeskyně obsahovaly na dně některých větších prostor tato podivná zrna, všude si jich objevitelé povšimli a vysvětlovali a nazývali je různě (v Polsku se ujal název „kaszka kalcytova“, tedy cosi jako kalcitová krupice či kroupy). Vysvětlení také byla nejrůznější, vesměs ale publikovaná jen v místní literatuře a vůbec nedošlo k propojení informace, že se jedná ve všech těchto jeskyních vlastně o totéž. Nejdále se dostali ve vysvětlení vzniku těchto forem kolegové v Polsku, kde byly k dispozici jednak přímé zkušenosti a pokusy polárníka profesora Puliny s mrznutím bikarbonátových vod na Špicberkách, a potom se tématu věnovali pracovníci zkušení v geochemii. Tomasz Durakiewicz s několika kolegy v roce 1995 již věděli, že se jedná o něco, co se tvořilo v jeskyních v poslední době ledové. Pro vlastní vznik ale vymysleli poměrně bizarní a nepravděpodobný model (publikováno v Geological Quarterly, 39, 75–94). O odlišném modelu vzniku s opakovaným mrznutím vody v jeskyních v trvale zmrzlé zóně (permafrostu) již tehdy přemýšlel Jan Urban z Krakova, svoje představy ale nepublikoval. Permafrost je v chladných oblastech nebo obdobích ta zóna, kde mají skály pod povrchem teplotu celoročně nižší než 0 °C (pro zajímavost: v některých částech Sibiře dosahuje dnes permafrost do hloubky přes 800 m pod povrchem).

Zhruba v této době mi přinesl Václav Cílek, který je často iniciátorem různých objevů, pár kousků předmětného kalcitového smetí z jeskyně BUML. Asi je ani sám nesbíral. Kdo je sebral na místě v jeskyni už zřejmě stěží zjistím. Přidal k tomu ještě jednu polokouli ze Stratenské jeskyně od Jána Tulise. Udělal jsem pár analýz poměrů stabilních izotopů uhlíku a kyslíku a vyvalil oči – data z některých vzorků byla v oblasti hodnot, kde se celosvětově dosud vůbec žádné přírodní vzorky nevyskytovaly. Data jsme tehdy neuměli nijak vysvětlit. V návalu jiné práce celá záležitost směřovala do „šuplíkového úložiště“ k ostatním nevysvětlitelným záhadám, kde pár let v tichosti odpočívala.

Někdy kolem roku 2000 jsme začali s Jardou Kadlecem, Zdeňkem Táborským a Vaškem Cílkem plánovat výzkumný projekt, zaměřený na jeskyně Českého krasu. Hlavně díky Kubovi Zelinkovi jsem někdy v této době a v jeho doprovodu poprvé viděl BUML a seznal, že jde vskutku o něco prapodivného. Shodou okolností se mi do ruky dostal výše zmíněný článek polských kolegů z roku 1995 a další shodou okolností jsem jel z jiného důvodu do Krakova. Následovalo setkání s Janem Urbanem a skvělá exkurze do systému Chelosiowa Jama – Jaskinia Jaworznicka. To už jsme věděli, že uvažujeme oba stejně a že v několika evropských jeskyních leží přesně to samé. V česko-polsko-slovenské spolupráci se začalo dělat nové datování a podrobnější výzkum geochemie.

Události potom začaly nabírat rychlejší tempo. Na jaře roku 2002 jsme jeli s Kubou Zelinkou a Robertem Frdlíkem do Stratenské, kde se nám dostalo té cti, že nás jeskyní prováděl sám Ján Tulis. Do sytosti jsme se mohli kochat polokoulemi v Chodbe prekvapení a hromadami volných krystalů v Jazernej priepasti. Celá akce dospěla dva roky nato do stadia prvního přehledného článku, který je třeba tady: http://dx.doi.org/10.1016/j.chemgeo.2004.01.012 (ale zadarmo dostanete asi jen něco, ne plnou verzi).

Začalo být zajímavé, jak se liší kryogenní vznik karbonátů v těchhle jeskyních, co byly v poslední době ledové poměrně hluboko pod povrchem (zřejmě v permafrostu) a v jeskyních, které jsou zaledněné dnes. Tedy jeskyní v poměrně teplých oblastech, zaledněných díky zvláštní morfologii, s „uvězněním“ studeného zimního vzduchu v dolů směřujících prostorách se širokým vstupem. Jako srovnávací území jsme zvolili rumunský Bihor, kde zejména první cesta v roce 2004 (tam a zpět 2000 km mojí Š105, na prodloužený víkend), opět s osvědčenými Kubou a Robertem, byla nezapomenutelná. Prohlídka Scărişoary a diskuse s Bogdanem Onacem a nějaké analýzy ukázaly, že to vůbec nebude podobné, ani jednoduché. Zatímco v těch jeskyních s většími krystaly voda mrzla pomaličku, v těchto otevřených jeskyních mrzne v tenkém filmu na povrchu ledu a velmi rychle. Vzniká jen jemný karbonátový prášek, který má kromě odlišného vzhledu i jiné geochemické parametry. Do akce se zapojil Bogdanův student Aurel Perşoiu, který pár dní v Praze pomáhal s analýzami a navštívil i pár hospod a jeskyní kolem Tetína. Druhá rumunská mise v roce 2006 již byla v jeho režii a účastnil se jí početnější podpůrný a poznávací doprovod z tetínsko-nižborsko-pražské oblasti. Výsledkem byl další článek, s jehož dostupností to bude díky přísným autorským právům vydavatele podobné jako u toho prvního, leží třeba taky tady: http://dx.doi.org/10.1016/j.quaint.2007.02.022 (ale ono to zase tak čtivé není, tak o moc nepřijdete).

Foto 2. Při výzkumu boku podzemního ledovce v jeskyni Scărişoara. Foto Christian Ciubotarescu.

Díky těmto publikacím kolegové v Německu zjistili, co to tam vlastně mají, takže tím jsme se i my dozvěděli o německých lokalitách. O nich si můžete přečíst něco třeba tady: http://www.ijs.speleo.it/article.php?id_art=565 to je ale slušný jeskyňářský časopis, takže to dostanete zadarmo celé. Na zaledněných jeskyních a maličko i na kryogenním kalcitu v ledu pracují i kolegové v Rakousku, tak jsme jim byli loni v létě s Martinem Majerem, Kubou Zelinkou a rodinnými příslušníky maličko fušovat do řemesla. Foto-zpráva z jedné návštěvy jeskyně je tady: http://tetin.speleo.cz/view.php?cisloclanku=2007082101. Jeden z rakouských kolegů krátce nato sepsal o problematice kryogenních kalcitů v této alpské zaledněné jeskyni článek, který lez najít tady.

Zatím poslední fázi celé historie začali psát před nějakou dobou Martin Sluka a Jiří „Brutus“ Bruthans, když mi řekli, že něco podobného viděli v Ďumbierském vysokohorském krasu. S Monikou Orvošovou ze slovenského jeskyňářského muzea jsme tam skutečně na podzim roku 2006 našli pěkné nové výskyty, jejichž fotodokumentace a podrobnější prohlídka byla cílem letošní akce. To už je ale událost docela nedávná, popsaná podrobněji tady: http://1-02.speleo.cz/view.php?cisloclanku=2008061701 . Přidáme zde alespoň jednu fotku, aby bylo vidět, jak to tam vypadá. Část lebky netopýra slouží jako měřítko.

Foto 3. Výskyt kryogenních karbonátů v Ďumbierském vysokohorském krasu. Foto Martin Majer.

Konec celého bádání to ale ještě určitě nebude. Někteří výzkumníci soudí, že podobnými kryogenními karbonáty mohly být pokryty třeba i některé plochy na Marsu. Proto s kryogenním vznikem kalcitu před pár lety experimentovali i lidé z NASA. Jeden z článků, který z toho vyšel, je k nalezení třeba tady: http://www.lpi.usra.edu/meetings/earlymars2004/pdf/8043.pdf Je tedy vidět, že význam tetínských jeskyní je nejen nesmírný, ale dokonce vesmírný. Tak přemýšlím, kam pojedeme za „zmrzlými karbonáty“ příště – jet se podívat na německé lokality by asi bylo dost přízemní....

Text: Karel Žák