Na ostrou akci v Prorubě jsme se teoreticky velmi dobře připravili. Uzel obvolal spoustu špičkových odborníků na podzemí, geologii, geofyziku a archeologii a nutno říci, že všechny záhada dunící země dost zaujala a nikdo se s ničím podobným nikdy nesetkal. A tak jsme se do Proruby chystali s vědomím, že můžeme narazit na starý důl, historické podzemí, pseudokrasovou dutinu nebo taky něco úplně jiného. Zajímavá byla informace Františka Skřivánka, že dunění by mohlo znít i nad zasypaným lomem nebo jámou a z toho důvodu je důležité odkrýt někde v sousedství podloží a pak teprve začít pracovat na lokalitě samé, aby měl člověk nějaké srovnání.

Vyzbrojeni těmito informacemi, krumpáčem, lopatou, mapovacími potřebami, čtyřicetimetrovým lanem ( co kdyby ) a spoustou dalšího materiálu, vyrazili v sobotu ráno Cimbál, Uzel a Tonda Streit směr Proruba a už odpoledne se nástroje jednoho báňského inženýra, jednoho programátora a jednoho fotografa zakously za prorubskou kapličkou do ornice ( původně jsme byli rozděleni na zapřísáhlé bagristy na jedné straně a ručisty na straně druhé, ale zrovna v okamžiku, kdy i ručisté uznali, že krumpáč už je dneska nemoderní, angažování bagru padlo ).

Začali jsme hloubit asi pět metrů dlouhou rýhu napříč lokalitou. Po několikacentimetrové vrstvě černohnědých hlin jsme narazili na vrstvu hlin smíšených se světle hnědým jílem a v hloubce 30 - 60 cm na desku tvrdých slepenců. V té chvíli získali zase navrch ručisti a i bagristi uznali, že za této situace by skončilo angažování bagru fiaskem. Jelikož poklep na slepence již duněním provázen nebyl, byla záhada dunící země objasněna. Po opětovné telefonické konzultaci s několika odborníky jsme mohli zkonstatovat, že dunění se vytváří na ostrém rozhraní hlíny a podložních slepenců.

Na jednu stranu nás ovládalo uspokojení z vyluštění této záhady, na druhou stranu jsme se nemohli ubránit zklamání z toho, že jsme se ráno holili a česali zbytečně, protože kvůli tomuhle žádné televizní štáby nepřijedou. Tak jsme celou rýhu zdokumentovali, zasypali a vytvořili si na ní petanquové hřiště.

Naše konání bylo celou dobu provázeno zájmem místních obyvatel, ale oslovit nás se odvážil až jeden pán středního věku.

Copak jste tady kopali? - zeptal se nás při zahazování rýhy.

Kopali jsme Milošovi sklep, - zalhal podle pravdy Uzel.

Jo sklep, - prohlásil tak skepticky, že jsem tomu na okamžik přestal věřit i já, - já vím moc dobře, co tady hledáte, - mumlal odcházeje pryč.

Vrátil se asi za dvacet minut, zrovna ve chvíli, kdy Uzel s petanqueovou koulí v ruce přemýšlel, jakým geniálním hodem by odpálil Cimbálovu a Tondovu kouli pryč a strhl tak vítězství na svoji stranu.

Tady někde, - zamrkal na nás neznámý spiklenecky, - je tajná chodba. Ale nikdo ji ještě nenašel a ona bude stejně zatopená vodou. No, však vy už máte určitě přístroje, které by ji našli, já vám do toho mluvit nebudu. Tak hodně štěstí.

Chvíli jsme přemýšleli, jestli bychom tu tajnou chodbu neměli najít, ale pak jsme si řekli, že vyluštění jedné záhady nám stačí a v příštích dnech jsme se věnovali výhradně exkurzní činnosti.