část třetí - krátký historicko-kulturní exkurz
První zmínky o Temnici pochází z roku 1670, ale dá se předpokládat, že vznikla již daleko dříve. život tam ubíhal celkem klidně až idylicky a to až do začátku 1. sv. války. Během 1. sv. války probíhala poblíž Temnice Sočská fronta a Temnice byla srovnána se zemí (zde není bez zajímavosti, že pouze jeden kilometr vzdálena vesnice Lipa nebyla válkou vůbec zasažena.). Všechna současná stavení v Temnici byla tedy postavena až po 1. sv. válce a ještě dnes obyvatelé s nostalgií vzpomínají na dobu, kdy patřili pod Mussoliniho Itálii, protože tehdy byla postavena škola, kostel se zvonicí, opraveny silnice apod. Po druhé světové válce se mohli jednotlivé příhraniční vesnice rozhodnou, chtějí-li patřit pod Itálii nebo pod Jugoslávii. Temnica nakonec připadla Jugoslávii, ovšem tato příhraniční oblast měla svá privilegia. A jako vzpomínají lidé na Mussoliniho s jistou nostalgií, na dalšího diktátora, Tita, vzpomínají vysloveně s láskou, protože i za dob nejhlubší totality pro ně byly otevřeny hranice do Itálie. Proto ještě dnes udržují lidé obrovské nápisy Tito poskládané z kamenů na okolních kopcích. O tom, že první světová válka byla tehdy nejkrvavější válkou v historii, ví z dějepisu asi každý. Ovšem až když člověk prochází místy, kde k těm krveprolitím došlo, teprve si ty hrůzy uvědomí. Část volného dne jsme s Uzlem a Honzasem využili k tomu, že jsme si nechali Videm ukázat několik starých vojenských hřbitovů. Pro Čechy je nejzajímavější asi ten v Dutovlje, kde je pohřbeno 3000(!) Čechů. Bohužel, z tohoto hřbitova se do dnešních dnů moc nezachovalo. Pohřbíváno bylo narychlo a každý hrob byl určen pro tři až čtyři vojáky. Pomník tvořila betonová patka, do které byl vložen betonový kříž s plechovou destičkou se jmény pochovaných vojáků (obr.1). Čas a vandalové udělali v Dutovlje své, a tak víme pouze, že je zde pochováno 3000 Čechů, ale jejich jména už asi nezjistí nikdo. Větší štěstí už měl četař Jan Kapar, kterému kamarádi na hřbitově v Brje postavili mramorový pomník (obr.2). V Brje byla vojenská nemocnice, a tak se v jejím okolí nacházejí hřbitovy hned čtyři (obr. 3). Největší hřbitov se nachází o několik kilometrů dále, v Gorjansku, kde bylo pochováno 10 000 vojáků nejrůznějších národností (obr 4). Za necelé odpoledne jsme tedy na šesti vojenských hřbitovech viděli pochováno více jak 20 000 vojáků a to je celkem v oblasti dolní sočské fronty podobných hřbitovů 48.
Ovšem pojďme k věcem veselejším. Kromě toho, že když vyslali obyvatelé z Krasu delegaci k císaři Františku Josefu, aby si postěžovali, že půda na Krasu je neúrodná a lidé chudí, načež jim císař povolil pálit si podomácku kořalku, kteréžto privilegium si dokázali udržet dodnes, dostali od panstva ještě jednu úlevu. Dvakrát do roka mohli zemědělci prodávat po osm dní své výrobky bez daně. Tato příjemná tradice se také udržela dodnes, a tak zemědělci dvakrát do roka přeměňují své statky na hospody a prodávají své víno, kořalky, šunku, sýry, domácí chléb apod. V době naší expedice se tato Osmice konala v Selu na Krase a ve Svetě při Komnu. My jsme v pátek navštívili Omici ve Svetě. Podle toho co nám říkal majitel statku, má ve sklepích 20 000 litrů vína a za prvních pár dnů Osmice prodal jenom bílého vína 4 000 litrů. Mimo to zabil a na nejrůznější lahůdky přeměnil 26 prasat. Tato tradice je pro každého zemědělce velmi důležitým zdrojem příjmů. Podle toho, co jsme s Uzlem spočítali, jdou tržby za tento jediný týden do miliónů Kč. Na Osmici také někteří z nás strávili nejštastnější okamžiky expedice (obr.5).
- c -
fota: Honzas
