V posledních měsících přinesl Český rozhlas Leonardo několik zajímavých novinek ze života netopýrů. Tak jsme se například dozvěděli o zajímavých chutích březích netopýřic, o jednom leteckém rekordmanovi a vyřešili dávnou filozofickou otázku, jestli byl nejdříve netopýr a až po něm echolokace, či opačně.
Když zoologové z Leibnitzova institutu pro výzkum zvířecího života v přírodě a zoo odchytávali v ekvádorských pralesích zvířata, zjistili, že zatímco u tzv. solných lizů (místa kde vystupují na povrch minerální vody či jíly) odchytávali převážně březí či kojící samičky netopýrů, zastoupení samečků a ostatních samic bylo minimální. Vědci tak došli k závěru, že tyto samice, živící se pouze plody, nemají dostatek minerálů pro tvorbu a vývoj kostry mláďat, a proto je musí doplňovat pojídáním jílu.
To samičce malého netopýrova z rodu Nyctalus leisleri toho chybělo mnohem více než jen minerály. Když ji učitel jedné školy v městečku jižně od Madridu objevil, byla silně dehydrovaná a vážila jen 9,5 gramu, což byla zhruba polovina její normální váhy. Podle známky na jejím křídle vyšlo najevo, že samička uletěla ze zoologického muzea v Bonnu, čímž překonala obdivuhodnou cestu dlouhou 1 500 kilometrů. Tím se zařadila do Guinessovy knihy rekordů. Oproti všem předpokladům neumřela a nakonec se zotavila natolik, že mohla být letadlem dopravena zpět do Bonnu.
Netopýři se v prehistorických dobách pravděpodobně vyvinuli z nelétavých stromových živočichů. Během evoluce se u nich objevila také schopnost orientace v prostoru a lovu pomocí ultrazvuku. Paleontologové si dlouho kladli otázku, co bylo dřív - létání, nebo echolokace? Odpověď nakonec přinesly dvě zkameněliny ze severozápadního Wyomingu. Jednalo se o dva zástupce dosud nejprimitivnějšího známého netopýra, staré 52 miliónů let. Podrobnější zkoumání ukázalo, že tento druh ještě echolokaci nepoužíval. Takže víme, že netopýr byl dříve než echolokace a nyní stojí před paleontology úkol objasnit, jak se tento netopýr orientoval a lovil kořist.
A na tomto místě bych na poslední zprávu ještě navázal. Tímto dávám útlocitnějším slečnám čas na to, aby na zde ukončily čtení. A my ostatní bychom se mohli podívat na zajímavé výzkumy Lazzara Spallanzaniho. Tento učený abbé pochytal v roce 1793 ve všech možných koutech zvonice katedrály v Pavii netopýry, nacpal je do pytle a odnesl domů. Zajímalo ho totiž, jak se mohou netopýři orientovat ve tmě. Doma tedy natahal po pokoji síť z provazů a voskem zalepil netopýrům oči. K jeho překvapení žádný z netopýrů do sítě nenarazil. Pak ještě zjistil, že netopýři nepotřebují oči ani při lovu. Budiž mu připočteno k dobru, že po skončení pokusů pustil netopýry zpět na svobodu.
Další učenci na jeho pokusy i metody navázali a k pravdě se přiblížili v momentě, kdy netopýrům zalepili voskem uši. Bohužel udělali opět krok zpět. Výsledek to byl sice zajímavý, ale netopýři přeci nemůžou koukat ušima. A tak se vžila představa, že se orientují neobyčejně vyvinutým hmatem na křídlech. Cesta k pravdě byla ještě dlouhá, ale nakonec úspěšná. A tak přejme paleontologům také mnoho úspěchů.
- c -
