Jeskyňáři Tetín

Slovinsko 2008 aneb jak to viděl Přebral
Vydáno dne 09. 05. 2008 (2336 přečtení)

V sobotu v Podolí vstávám ve čtyři, jedu bankomatu, u pumpy kupuju jídlo na cestu, na Čendu a jeho mocné Iveco před domem čekám. Předloni přijel o hodinu dřív, tentokrát se nehodlám nechat zaskočit. Čenda s Petrem nakonec stíhají příjezd v rámci nastavené akademické čtvrthodinky, nakládáme, pokračujeme na jihovýchod ...

Sobota 29.3.2008

V sobotu v Podolí vstávám ve čtyři, jedu bankomatu, u pumpy kupuju jídlo na cestu, na Čendu a jeho mocné Iveco před domem čekám. Předloni přijel o hodinu dřív, tentokrát se nehodlám nechat zaskočit. Čenda s Petrem nakonec stíhají příjezd v rámci nastavené akademické čtvrthodinky, nakládáme, pokračujeme na jihovýchod.
Zatímco Uzel s Romanem a později i Honzasem míří jako obvykle na jih v ose Čísovice-Budvajs-Villach-Nová Gorica, nám je dáno vyzvednout na Moravě vratíkovskou sekci. O Moravácích se říkává, že jsou to bodří lidé. Je to pravda. Naše pojízdná trgovina se plní.
Na obzoru nahrbené hřbety protahující se Pálavy, kolem silnice rybníček brčálník řečený Nové Mlýny, vrtule na tyčkách, o kousek dál Vídeň, ještě o větší kousek dál Štýrský Hradec, Maribor, Lublaň a tak dále. Alpy se drží zkrátka, pořádné horské scenerie začínají až za slovinskou hranicí. Na hřebenech leží sníh, kolem dálnice většinou taky. Zima ale už poněkud ztrácí na přesvědčivosti. Týden po Velikonocích je načase.
Opouštíme dálnici, vyjíždíme na Kras. Čenda řeže zatáčky, vratíkováci se vzadu v autě dohadují jako staří manželé, jestli jsme na správné silnici. Jsme. Většinou. V Temnici se objevujeme jako první, Uzlova žádost počkat hodinu někde pod kopcem, až se připlazí od Gorice, a vjet do Temnice triumfálně pospolu, se zamítá.

Po zabydlení tradiční místnosti nad bývalým krámem paní Mirky (centrum pro túristi ve škole je opravené, ale ještě ne dost) a gyrokoulení, si dlouho do noci Uzel s Čendou vyprávějí, jaké to bylo drsné, když rodili.
Chybí tu Cimbál.
Rodí.

Neděle 30.3.2008

Brzy ráno si mne zavolal po dlouhé propařené noci ještě trochu zelenkavý Uzel.
„Poslyš, čekateli mladý, úkol zvláštní pro tebe mám!“
„Poslouchám, mistře.“
„Hm-hm! Stativ vysoký ty si vezmeš, s týnčanskou sekcí dokumentovat budeš. Hm. Týnčaňáci vždy nejvíc metrů a jeskyň nosí, ač líní jak wookies nadrátovaní jsou. Ty zjistit, co za tím vězí, musíš!“
„Bude mi ctí, mistře.“
„Hm-hm. Síla tě provázej.“
„Vás také mistře...“
„Eh, mne dnes síra leda provází. A tak nahlas mluvit ty nesmíš! Slova hlasitá jako kladiva pneumatická jsou, do hlavy mi buší, jako by tisíc hlasů najednou vykřiklo a umlčeno bylo!“
Rozložení mapírovacích skupin bylo tedy stanoveno následovně:
Skupina A - „týnčanská“: veliký Čenda, Petr, já
Skupina B - „vratíkovská“: Franta, Martin, Macek
Skupina C – „tetínská“: Uzel, Roman, Honzas
Skupiny A a B sdílely Čendovo neobyčejné Iveco, ale každá vždycky mapovala svůj sektor. Tentokrát to byly křovinaté, požárem přešlé končiny západně od Vojšcice v okolí pomníku osmi borcev (a dvou borcev z brigaty proletarie zdarma navíc). Terén se ukázal být na lezitelné krasové jevy celkem chudým, sem-tam nevelká kaverna v závrtu a tím to haslo. Nejvíc chutí do průzkumů i nad rámec zadání měl vratíkovský Macek, kterého rajcují dělostřelecké granáty a nosil nám je, ať se podíváme, jaké mají krásné hladké křivky a jak jsou hebké na dotek, a jak by se s nima dalo pořádné mrdnout.

Mapírování jsme s celkovým skóre tří kaveren za skupinu A ukončili celkem brzy, Slunce se však již chýlilo k obzoru, po planinách procházeli domorodí lovci planého šparglu a Čenda dostal žízeň. Poslední z kaveren, kam nějaký místní dobrák opět vyklopil valník střev, nám taky náladu zrovna nezvedla.
„Zvedneme si ji ve stylové venkovské sluncem vyhřáté zahradní hospůdce, kde se starobylé vinné větve stáčejí nad hlavou, italské turistky laškovně pomrkávají po zemitých Češích a laskaví Slovinci nosí na stůl napěněné, orosené sklenice těch jejich patoků,“ navrhl Čenda, a protože seděl za volantem, tak u té hospůdky rovnou zastavil.
Usadili jsme se ke stolku a sledovali, jak majitel taverny, milý slovinský stařík poněkud hobití vizáže, cupitá kolem a nosí na stůl víno, pivo, pršut a další laskominy.
Když už to dělal tři čtvrtě hodiny a bylo evidentní, že k našemu stolu nepřijde, zvedli jsme se a přes námitky naivního Petra, který dosud neztratil dětinsky prosté představy o vrozené dobrotě provozovatelů restauračních zařízení v turisticky exponovaných krajích, nasedli do Iveca a odjeli se nacpat na základnu.
Consumatum est.

Pondělí 31.3.2008

Další kolo mapování v celkem plonkových sektorech kolem pomníku borcev. Tentokrát jsou tu ale zajímavější kaverne. V první z nich, atypicky rovné a klesající, se (kromě vrápence a jezírka) nachází neprůlezný průlez kamsi, která slibuje slibné přísliby. Protože se tato kaverna ještě ukáže být významnou, budu jí nadále říkat „Významná“, aby v tom nebyl bordel. Druhá z nich, krátká a nízká, má na konci okénko k okounění do krasového komínu a ti tenčí z nás tam dokonce i můžou krásně komíhavě prolízt. Poslední z kaveren jsou přilepené ke stěně hluboké propasti (později mylně identifikované jako „Bubo jama“ – česky něco jako „Výra díra“. Ta je ovšem jinde. Je to tu složité.). Zakopáváme o zákopy, v závrtech před nima se ale nikdo nevrtal.
Čenda tůruje Iveco a odvážně se s ním pouští tam, kam se ještě nikdo nevydal. Cesty se větví, větve bubnují o zrcátka, křoviska se po nás natahují. Čenda, čelo hrdinně vystrčené kupředu, neustává, dokud nevyjedeme z cesty a potažmo i ze sektoru. O nějaký ten čas později se krasové rallye opakuje, když jedeme vyzvednout vratíkováky. Na programu je totiž nebývale akční pokus o průnik do neznámých krasových prostor ve Významné kaverně.
Je nasazena lehká (palice + zuřivě bušící maník) i těžká (klín + palice + zuřivě bušící maník) mechanizace, Macek nám odklízí kameny, aby se nám líp rubalo. Doufá totiž, že přitom najde další granát. Granát je ale ruční a nemá ty správné sexy křivky, čili nic. Leč masiv je nalomen cesta je (skoro) volná. Ještě jednou se vrátíme.
K večeru potlach s několika Slovinci, udatně ho táhne cicibard Honzas. Slovinsko vyrovnává, Čenda tančí, zpívá a padá za vlast.

Úterý 1.4.2008

Čenda je ráno stále za vlast padlý, odjíždíme tedy pomalu. Nicméně nadějná plazivka do neznámých prostor ve Významné kaverně musí být pokořena.
Takže se pokořuje. Z hlubin se ozývá klepání, kameny se valí, ale jinak se celkem nic neděje. Franta zatím brouzdá kolem a nachází o kus dál v našem sektoru jakousi báječnou díru valící do hlubin a vycházející ze zákopu. Jdeme se tam kouknout, kaverna je zajímavá, ale asi tři metry dlouhá, takže se zase obloukem vracíme k Čendovi, který hajá v mechu a kapradí.
S příchodem deště jsou prolongační práce přerušeny, jedeme si namapovat pár kaveren, aby se Uzel nehněval. Macek pobíhá kolem a hledá jezevčí díry, které někam vedou a uvažuje, ze kdyby se „Do té plazivky mrdli jeden, dva granáty, pičo...“, mohlo by z toho něco bejt. Ale nemáme dokonce ani pajcr, čili smolík.

Ani pokračování prací po mapírování nepřináší výsledku, vracíme se na základnu a odtamtud obratem zamíříme na Trstelj, kde Honzas loví kešku, a do Lipy ke Slovincům do sklípku, kde ostatní loví opice.

Středa 2.4.2008

Výletní den. Tentokrát se jede do Val Rosandra, jinak též Doliny Glinščica, skalnatého údolí nad Terstem. V Lipě se k nám přidává ještě Božo, díky Bohu za něj, navigace po Itálii je trochu náročná. Zvlášť, když Uzel, místo aby koukal do mapy, kouká z okýnka po zdejších bizarních panelácích, které má určitě na svědomí Le Corbusier nebo aspoň Velký Cthulhu. Počasí je lehce vachrlaté, leč neprší.
Po kratším bloudění nacházíme vhodné parkoviště a kolem jeskyně s pramenem a římského vodovodu začneme stoupat nahoru údolím. Shodujeme se, že je to něco trochu jako Svatý Ján pod Skalou, akorát větší. Na lámání chleba dojde u výhledu na vodopád. Statečná tetínská sekce je odhodlána vystoupit na přilehlý vrchol a posléze se zase sesypat ku vodopádu. Zbytek (s výjimkou Čendy, kterého láká, jak ta voda cáká... a cáká... a cáká...) se vydává k místní krčmě.
Na půli cesty k vrcholku s památníkem zdejších horolezců okukujeme památný, ale jinak veskrze nezajímavý kostelík. Okamžitě po dosažení vrcholu však začínají padat kapky zvící křepelčích vajec, takže není důvod tam setrvávat přehnaně dlouho. Poobědváme u kostelíku a po dešti následuje krátké morální dilema, zda sejít dolů k vodopádu po drsně vypadající kozí stezce nebo pokračovat k hospodě, kde čekají ti línější. Předběžně vítězí hosopoda, ale s Uzlem naštěstí o kousek dál nacházíme stezku k vodopádu náročnosti MA1, takže hned seběhnu dolu a prohlédnu si ten zázrak spontánního krajinného inženýrství zblízka.

U hospody zjišťujeme, že už ji ostatní opustili a lehkým krokem se za nimi vydáme do kopce, abychom je zakrátko dohnali na zrušené železniční trati přeměněné na cyklostezku.

Nacházíme zde především Čendu, jehož žere svědomí, že se nedostal k vodopádu, a pravidelně se vrhá ze sazu a křovisek, aby alespoň spatřil, jak cáká ...a cáká ...a cáká.

Gruppenfoto pořízeno na vyhlídce nad údolím, u aut se objevíme přesně ve chvíli, kdy začíná ukrutná buřina.
Přejíždíme zpátky do Slovinska, neustále ohrožováni krvežíznivými bosňáckými kamioňáky a italským uměním dopravních staveb. Při nákupu potkáváme jednoho ze známých Slovinců a je z toho neformální exkurze do epesně prostorné a zasintrované turističné jamy Vilenice.

Uzel a spol. na ni však rezignují a raději se jedou opíjet ke Giovannimu do sklípku. Když se vrátí, zuří už tady na terase obvyklá opékací pitka se Slovinci. Zajímalo by mě, kdy tu ti lidi vlastně spí.

Čtvrtek 3.4.2008

A zase jedeme iskat. Parkujeme na obvyklé louce u Významné kaverny, kde ponejprv trochu přichystáme pracoviště a pak se (krom tuhého Peťana, v němž se pere opice s bacilama) rozptýlíme po okolí. V našem sektoru mapujeme dvě blbokaverny, Čenda nachází ještě škrap vyplněný dělostřeleckými granáty a užovku, jinak ale celkem nic zajímavého. Zato vratíkováci objevují nadějné jame na každém kroku, takže kdyby se Významná kaverna ukázala být nevýznamnou, je v okolí stále kde kopat.
Ve Významné se pokračuje, kolem se honí mraky s deštěm („To je tornádo ty pičo!“ „Ale, to neni tornádo, byly černější a tornádo z toho nebylo!“), ale pod zemí a v Ivecu je nám to celkem buřt. Později odpoledne se konečně udatný Čenda prolamuje do tajemné jeskyně ve Významné, postupně se soukáme dovnitř a zjišťujeme, že je to tam velké a někam to valí (tz. vejde se tam člověk, kdyby chtěl). Pro vratíkovské ztrácí díra po překonání překážek na významu a jdou se věnovat dalším nadějným místům na kopání. Domapovat poslední roh sektoru už nestíháme.
Vido nás totiž pozval na prohlídku nově nasvícené Klobasjne jamy a přitom koukneme i na sousední Lojzovu.

První zmiňovaná jeskyně byla upravena C. a K. armádou na polní nemocnici, druhá je propast s několika bočními vchody, plaketou připomínající v okolí proslulého ženistu Minarika a stopami po patrech, jimiž byla rozčleněna.
Den ukončuje večeře u Vida.

Pátek 4.4.2008

Po krátké zastávce na nákupy v Kostanjevici, kde opět posilujeme brutalistním obsazením parkoviště svou image záporožských gastarbeiterů, se ráno vydáváme domapovat pár sektorů u Vojščice. Krom Peťana, který už podlehl něčemu jinému, ale postupně propadáme vratíkovské horečce. O té však více níže.
Teď je čas doobejít jeden závrt (kde nic není), zatímco Čenda hledá svůj ztracený dálkoměr (po zrputném křovinoplazení nalezen v batohu). Terénním Ivecem se následně přesouváme o kousek blíž k Vojšcici, zatímco z okolních lesů zní jadrný moravský dialekt, a Čenda vzápětí nachází propast hlubokou, přehlubokou, pod kamenem ukrytou. Po dokončení průzkumu okolí se sem vracíme a někteří odvážlivci se spouštějí pěkných třiadvacet metrů dolů.
A pak... ehm, takže vratíkovská horečka. Vratíkovská horečka je silně nakažlivá choroba, která může být někdy prospěšná průběhu průzkumných prací, avšak v horším případě snižuje vážnost postiženého. Mezi první příznaky patří kašlavé zvuky vydávané zcela nekontrolovaně postiženým (znějí přibližně jako „noa!?“), v dalším stadiu se pak pacient vrhne k nejbližší zcela beznadějně zasucené díře a za křiku „je to nadějné!“ ji za použití veškerých dostupných prostředků začne rozšiřovat. V této fázi je choroba značně virulentní. Jakmile je díra zvětšena natolik, že se do ní postižený jedinec vejde celý, záchvat ho opouští, dokud neuzří další podobnou prostoru. Těch je však na Krasu téměř nekonečně mnoho. Někteří z odborníků považují vratíkovskou horečku spíše za evoluční adaptaci, která je užitečná na území malých krasů, kde přispívá ke zvyšování počtů jeskyň hornickým způsobem a dokazování, že tam skutečně jsou, ale může být fatální, dostane-li se její nositel do území, kde takového dotazování není třeba kvůli masivní prokrasovělosti terénu. V těchto případech může vést až ke smrti vysílením, podobně jako např. obdobné chování lumíků.

Každopádně, učinili jsme mnoho skvělých objevů, z nichž nejvýznamnější byla jeskyňka ve slovinskými hlinohryzy vykopaném závrtu, ale na základnu se vrátili až v osm večer.

Sobota 5.4.2008

Celý den se kopala a prolézala jeskyně ve vyhliněném závrtu, kam si místní jezdí pro úrodnou půdu na vinohrady. Díra ona má asi 12 metrů, z toho 8 vertikálních po dvou stupních, dnes je již místy rozšířena na dnadno průplazný profil.

Jinak se nedělo nic zásadního, jen při návratu na základnu byl Čenda, který si postupně odváží domů na zahrádku v Ivecu celý kras a začíná škrapy, které mají jeho tchýně zvláště rády, napomenut kolemjedoucím slovinským Mirkem Dušínem, jenž nás pak sledoval až do Temnice.
Navečer velká oslava se Slovinci, ve chvíli, kdy to píšu, ještě nezačala, doufám, že zítra bude naživu někdo, kdo bude schopný řídit auto.

Neděle 6.4.2008

Oslavu jsme přežili celkem dobře, nejhůř skončil Peťan, ale všichni byli zodpovědní. Nejzodpovědnější byli Uzel s Romanem a nepřítomným Cimbálem, kteří dokonce obdrželi diplom a čestné členství ve slovinské jamárské společnosti.
Ráno odjíždíme přes Sežanu a Lublaň do Rakous a na Moravu, až na silniční kontrolu stran slovinské schengenopilicie se nic zaznamenáníhodného neděje.
Konec, zvonec.
Hej, dobré to bylo.

Několik poznámek závěrem ...

- autorem textu a fotografií je Přebral
- po dohodě s autorem zveřejnil a upravil Uzel

( Celý článek! | Autor: Uzel |

)



Datum: 25. 04. 2024	\| Hlavní stránka \| Seznam rubrik \| Ke stažení \| Odkazy \|