Rád bych upozornil na články v novém Speleu č. 55/2010 o průzkumech Punkevní a Kateřinské jeskyně z počátku 20. století. I když se jedná o historické dokumenty je zřejmé, že i v těchto dávných dobách se průzkumníci potýkali s obdobnými problémy jako my se potýkáme v současnosti.
Například už v té době existovala tendence nyní zastoupená postojem A. Komaška tj. objevené jeskyně vzhledem k následné (do 1,5 m totální) devastaci jejich výplní zakonzervovat (tento postoj chápu a plně respektuji i když s ním nesouhlasim). Nejvíc mne zaujalo řešení vlivu geologické stavby na vznik jeskyní. Podle některých ukazatelů zde existuje určitá pararela mezi řešením teoretických otázek kolem toku Punkvy a průzkumnými pracemi v Tetínských propástkách.
Převzato z přízpěvku Jana Kelfa ze Spelea č. 55/2010 VĚSTNÍK Klubu přírodovědeckého v Prostějověza rok 1910
Prvá schůze dne 8. ledna 1910. Přednášel docent české uni¬versity v Praze a kustos mor. musea zemského v Brně pan Dr. K. Absolon: „O problému podzemních toků Punkvy" (Dnešní stav otázky). Přednáška, jež provázena byla obrazy světelnými, konána byla při vyprodaném domě v divadelním sále Národního domu…….
Zde zejména velký, praktický význam má t. zv. paralelismus diaklas (puklin), který učí, že prostory jeskynní se seskupují v souběžné řady a že t. zv. objevení nových jeskyní je pouze prolongací řady, dosud známé. Dle toho možno již předem theoreticky konstatovat pravdě¬podobný průběh prostor dosud neznámých, jichž existence dá se tušiti, což se též v četných případech v praxi u nás na Moravě osvědčilo a bohdá osvědčí. Pokud jsme zmíněné ponorné systémy dosud poznali, proudí Punkva pravidelné v jediném ramenu, ale k tomu se druží vždy celá směsice, labyrint chodeb výše i níže po¬ložených, které představují obyčejné staré vodní řečiště. Konečně místa, k nimž jsme dospěli, jsou buď úzké prostory, jež nutno nási¬lím uvolniti, nebo vysoké komíny, nebo kanály vodní, konečně t. zv. syfony, přirozené nádržky vodní, jezírka, kol dokola stěnami skalními zdánlivě slepé obtočena, z nichž voda dle zákona o spojitých nádo¬bách pomalu k jihu, k Macoše odtéká. Co se stává nyní s touto vodou ? Odpověď na tuto otázku je v internacionální vědě časovou tím, že theoretická krasová hydrografie ocitá se před rozhodnutím o kardinální thesi, definované nešťastným berlínským kolegou drem. V. Knebelem (utopil se roku 1908 ve vroucím jezeru na Islandu) takto: zůstávají massy vodní, mizící v ponorech v souvislosti jako podzemní proud, anebo se rozdělí konečné v rozpuklené hornině mezi puklinami a trhlinami do té míry, že na konec nemohou býti poklá¬dány za proudy, ale spodní vodu? Jest tudíž mezi Sloupem, Holštýnem atd. a výtokem Punkvy kanálovitě budovaný systém, který slouží vodám za řečiště, anebo jest mezi oběma spodní voda, do níž voda z ponorů přitéká, z níž do Punkvy odtéká ? Proti názoru, dříve všeobecně běžnému, prof. dr. A. Grund stanovil duchaplnou theorii, která se snaží všechny hydro¬grafické zjevy krasové vysvětliti zákony pohybu spodních vod. The¬orie nedoznala ohlasu. Snadno přehlédnutelné, geologicky prastaré a „dostatečně" topograficky prostudované moravské území jeskynní je přímo povoláno přispěti k řešení této otázky. Nehledě na to, že na dně Macochy můžeme na vlastní oči pozorovati část podzemního toku Punkvy, proudící jako řeky, dokazují všechny ostatní studované a zji¬štěné poměry, že mezi Sloupem, Holštýnem atd. a Macochou, resp. výtokem Punkvy není spojení pohybem obyčejných spodních vod, ale opravdovými řečištěmi, podzemními údolími, v nichž tekou podzemní potoky.
Podle přednášky je zřejmé, že demotivující teorie o proudění podzemních vod v krasových územích v sérii neprostupných puklin je stará jako jeskyňaření samo. Dále cituji:
Jsou na světě problémy, jež musí v potu tváře celé generace připravovat, sbírat namáhavě poznatky, až konečně dostaví se sám sebou výsledek dlouholetých snah a teprv vnukové sklidí ovoce ze semen, jež předkové zaseli. Přijde den, kdy ani cípek záhadného podzemí sloupsko-macošského nebude neznámým. Lidé budou ozbrojeni novými zdroji světelnými, jimiž promění kdysi věčnou tmu jeskynní ve svit denní. Budou s povrchem i z nej¬odlehlejších míst spojeni bezdrátovou telefonií i teleskopií. Zachytnou fotograficky kde který výklenek v barevném obrazu. Kde který koutek změří fotogrammetricky a s matematickou přesností, s chybami jen v milimetrech se pohybujícími, zanesou na plánech. Příhodnými stroji rozdrtí kde jakou překážku a uvolní cestu i v místech, dnes nezdolatelných. Kéž naše generace připraví k tomu půdu, kéž dokáže, že je hodná svých předchůdců a že se nezpronevěřila jejich ideím.
Píše se rok 1910! Pan profesor ve svých vizích předběhnul dobu o téměř 100 let!
