Níže přetiskujeme článek, který udělal Smrťák s Lenkou do Tetínského zpravodaje:
Dětský den se konal po loňské přestávce s Covidem, možná proto přišlo na dětský den na Tetíně více dětí než v roce předminulém. Zatímco předloni zhruba 180 dětí, letos bych odhadl něco přes tři sta, vydané lístky při počtu 250 došly a pak ještě dlouho přicházeli zájemci o atraktivní program. Letos první na ráně byla jeskyňářská atrakce- lezení po provazovém žebříku a lezení po sloupu z pivních beden. Tenhle sport na Tetín dovezl z Německa Bernd Kahlert a byl opět motorem naší účasti na dětském dnu. Jeho rodina-on, Jindřiška a oba jejich chlapi, Lars a Honza.
Vzhledem k tomu, že většina členů skupiny není z Tetína, je nesnadné ukecat někoho k účasti na takovéto akci. Přesto se nás sešlo tak akorát. Kromě Bernda a Jindry tady byl Vašek Pečenka, Martin Majer, Michal Hejna, Radek Kaša a doplnili nás i naše členky z Prahy. Markéta Jakovenko, účastnice velké expedice při mapování největší jeskyně v solném krasu v Izraeli a Lenka Kachlík, jedna ze služebně mladších jeskyňářek tetínské skupiny. Účast skupiny na dětském dnu doplnil i člen speleozáchranky Kuba Zelinka.
Lenka přišla do skupiny po náhodném setkání, kdy jsem potkal u tetínských kostelů nápadně štíhlou mladou maminku a tak jako v mnoha dalších případech jsem ji nabídl členství ve skupině, s tím, že potřebujeme doplnit kolektiv štíhlejšími členy( což je při pohledu na moji figuru pochopitelné).
No a dál bych nechal slovo Lence, dovolil jsem si jí položit několik dotazů.
Čtenáře Zpravodaje zaujme asi tvar tvého příjmení. Na vysvětlenou, Lenka má po dlouhém období života ve Francii i francouzské občanství. Jeskyňařila jsi ve Francii,kde je speleologie takřka národním sportem. Jak si se k tomu dostala?
Zajímavý, že říkáš “ve Francii, kde je speleologie takřka národním sportem”, protože já vděčím za objevení speleo světa jedné holce z Rumunska, zatoulané do Francie. Claudie chodila v roce 2015 hrát volejbal, tam kde já, mezi český Sokoly v Saint Mandés na předměstí Paříže. Jednou se jí ptám, tak co jsi dělala o víkendu a ona, že prý “speleo”, tak jí povídám, že lézt do jeskynní byl vždycky můj sen a že mě příště musí vzít sebou. Pocházím z Příbrami a podzemí mě vždycky přitahovalo, už jako malá jsem prolejzala kdejakýma kanálama a šachtama v okolí, mám staršího bráchu, nebylo těžký dostat se ke klučičímu dobrodružství. Jojo, doma jsme měli dokonce sbírku radioaktivních kristalů, než přišel táta s měřákem a všechno vyhodil. Jako šestnáctiletá skautka jsem poprvé zalézala do děr v Moravském krase…
…Claudie dodržela slovo a hned další víkend mě vzala do skupiny AFEGC jistýho Thomas Lecoqua, zkušeného jeskyňáře a současného předsedy Okresní federace speleologie – Paříž. Tenkrát bylo nováčků víc, a tak se jelo autem kousek za Paříž k nejbližší krasové oblasti. Přijeli jsme k vesnici o velikosti jako je Tetín a vedle pole byla nenápadná, ale pěkná studna a pod studnou propast jménem Gouffre de Villepot.
http://www.coursonlescarrieres.fr/wp-content/uploads/2013/06/coupe-gouffre.jpg
Thomas povídá, tak se spustíme dovnitř. Nikdy předtím jsem nevisela na laně, vedle studny byl strom, poradili mi, jak se obléct do sedáku, přes strom přehodili lano a prý “šup” vylez po laně na horu a slez dolů. Za pomoci navigace fanoušků pod stromem a podrobného výkladu, který lezení předcházel, jsem zvládla zasvěcení a pak “šup” do studny, která přecházela v jedné části do přírodní propasti. To už bylo něco jiného, tma vlhko a všude po stěnách schránky mořských potvůrek, nádhera. Když jsem skoro na dně propasti, v hloubce asi -70m stoupla do louže, vykoukla na mě malá zkamenělá mušle. Mám ji doma dodnes schovanou, to jsem ještě nevěděla, že z jeskynní se nic brát nemá.
Lezení v jeskyních a propastech je docela tvrdý sport. Je běžné setkávat se ve francouzském podzemí při lezení s ženami a existuje něco jako ženská sekce francouzské speleologie?
My jsme byly v AFEGC hned 3 aktivní ženy, tenkrát ve věku 25-30 let, pak jsem přibrala ještě jednu Češku. Trénovat se chodilo alespoň jednou měsíčně na 21m vysokou stěnu Mur Clignacourt v Paříži.
https://alpinemag.fr/oui-parisiens-vous-pouvez-encore-grimper-poissonniers/
Byli jsme dobrá parta a chtěli jsme se zlepšovat v technice, Thomas nás v tom podporoval. Jeli jsme na týdenní školení, kde nás mezi 40ti účastníky bylo třetina holek. A mezi školitelkama byly i ženy včetně Céline, která získala první licenci na školení v 16ti letech a Nathalie, spoluzakladatelek Francouzsko-Rumunského mezinárodního ženského spelea.
Se Céline jsme kamarádky dodnes, zrovna za týden za ní jedu na návštěvu do Alp. Vůbec mi nepřipadalo, že by jeskyňaření bylo něco výhradně mužského. Naopak, ať už Claudie nebo pak Céline, to byly holky, které technicky lezení zvládaly leckdy líp než kluci. Je to jako každý jiný sport, když se skloubí technika, dobrá fyzická kondice a vášeň, je to kombinace k nezastavení a je jedno jestli leze holka nebo kluk.
Co považuješ za svůj největší výkon při lezení?
Za můj největší kousek vděčím mojí začátečnický naivitě. Na školení jsem měla tu čest být pod vedením Rémyho Limagne, tenkrát jsem vůbec netušila, že je to strážce jedné z nejhlubších jeskyň, v 60. letech dokonce se svými -1000m, se jednalo o nejhlubší propast na světě. Když jsme si při jedné z přestávek v podzemí povídali, nedalo mi to a zeptala jsem se: “Jaká je tvoje nejoblíbenější jeskyně?” On na to:”Gouffre Berger”. A já na to: Hm, a můžu se tam podívat? a on: Jo, ale nebude to snadný, přihlášky jsou už uzavřený. Byl totiž květen a Berger se zpřístupňuje vždy na měsíc na přelomu července-srpna, na nějaké formality už bylo pozdě. Tak se stalo, že jsem vyhecovala ještě pár lidí z naší skupiny a Rémy je nechal doslova vypít si vstupenky do Begeru skrz takovou pijaneckou hru “Vache qui tache”. A tak se stalo, že asi po 8mi měsících trénování na laně jsem se v červenci 2016 ocitla v hloubce -640m v místě, kterému se říká “Vestier”, neboli šatna zhruba v polovině Bergeru. Dál jsme kvůli bezpečnosti nemohli, hladina vody v podzemí byla po deštích vysoko. Za “šatnou” je totiž spousta vodopádů, kde nejeden člověk v minulosti zahynul. Tenkrát nám ta polovina trvala asi 21 začátečnických hodin. To bylo skoro na hraně, aby pro nás poslali pátrací akci. Jo, ale Rémy říkal, že Berger je nejhezčí a já jsem mu věřila, nedalo mi to a hned za rok jsem vedla 5-ti členný tým do zpřístupněného Bergeru (Já, Emmanuel Doze, Zdeněk Pošar, Julius Hřivnáč, Stanislav Šlechta). Měli jsme štěstí, voda nás pustila až k sifonu do hloubky -1122m. Po 30 ti hodinách strávených v podzemí jedné z nejkrásnějších jeskynní na světě jsme vylezli na povrch. Jeden z kamarádů byl dost unavenej, čekali jsme asi dvě hodiny v campu -540m, než si odpočine to i trochu bloudění nás zdrželo. Prý se Bergeru říká Mont Blanc v podzemí.
2016
2017
Francie je zemí s mnoha krasovými oblastmi, od velehor a krasových planin po přímořské oblasti. Máš nějaké oblíbený region a mohla bys ho nějak přiblížit čtenářům?
S manželem jsme si oblíbili předhůří Alp mezi Chambery a Grenoblem zvané Chartreuse. Leží částečně v Savojsku a částečně v Isere. Kdo zná legendu o Kartuziánech z Grande Chartreuse jistě tuší o jaké místo jde. U nás doma je to totiž tak, že do jeskynní lezu jen já, ale hory máme rádi společně. Když jsme se s partou vyškrábali na nejvyšší horu Chamechaude 2082 m byla mlha a nic jsme neviděli, přesto nás krása celého kraje při dalších výpravách okouzlila. Chartreuse jsou pro mě moje dvě nejoblíbenější barvy : zelená svěžích vápencových trávníků a bílá, barva vápencových útesů. Je to také regionální přírodní park, který skrývá četná bohatství včetně přírodní rezervace a překrásné jeskynní systémy ohraničené na severu Mont Granier, na jihu Dent de Crolles. Eroze tady vytvořila v dutinách a trhlinách sítě potoků, které jsou řazeny mezi nejdelší v Evropě. Po planinách tu běhají má oblíbená horská zviřátka svišť a kozoroh. Roste tu nesčetně vzácných druhů rostlin a bylin, včetně těch, které patří do tajné receptury likéru Karzuziánů a ten já “můžu”. Najdete tu typické horské vesničky, smaragdově zelený venkov s výhledy na alpské vrcholy. Podzemí znám trochu a moc se mi líbila jeskyně Golet du Tambourin, -400m, řeky, meandry a mnoho dalšího včetně obrovské 200m hluboké propasti.
https://www.routard.com/photos/alpes/1378939-monastere_de_la_grande_chartreuse.htm
Tetínská skupina je jednou z mnoha skupin České speleologické společnosti, známe přibližně svoje limity a schopnosti vzhledem k ostatním skupinám u nás. Jak jsme na tom ve srovnání s tím , co si poznala ve Francii ?
S tím, co jsem poznala ve Francii se to nedá srovnat. Vy jste jedineční v tom, co znáte lokálně a co umíte pro potřebu zdejších poměrů a to vím o vás zatím jen málo. Ve Francii jsem patřila do Pařížské skupiny. V Paříži žádný jeskyně nejsou, o nic jsme nepečovali tak jako vy. Naše parta měla za náplň objevování podzemí a kaňonů. Fred byl tahoun přes kaňony a má na svědomí mnoho kaňonů v Dolomitech, které zpřístupnil pro kaňoning. Měla jsem možnost navštívit jeskyně v mnoha regionech, kde některé skupiny prováděly výzkumy a jedna měla dokonce otevírání betonové skruže zajištěné na dálkové ovládání přes online aplikaci. Co určitě platí všude a je společné, je cit pro přírodu a nadšení, takový to lidský teplo, to se najde mezi jeskyňáři tady i ve Francii, to je stejný. Musím však uznat, že i přes to, že v Českém krasu není mnoho hlubokých propastí, koná se tu alespoň jednou ročně pod taktovkou Speleozáchranky hromadný trénink lezení po laně v tzv SRT neboli single rope technic – jednolanové lezecké technice, kterou se pohybují v podzemí jeskyňáři všude po světě. Někteří tetínští jeskyňáři si udržují dobrou kondici, jezdí na zahraniční expedice, jsou zapojení do vědeckých výzkumů a nezahálejí ani v publikování článků či knih to je myslím pro srovnání velmi dobrá úroveň.
Kdyby se tě někdo zeptal, proč se stát jeskyňářem či jeskyňářkou, co bys na to řekla?
Proč? Protože, Zem není jen to co vidíme na povrchu a z povrchu. Podzemí je klíč pro chápání života na Zemi. Kdo se jednou začne dívat pod povrch začne vnímat svět jinak. Děje se tam něco nepopsatelného, asi jako když hledíme v noci na noční oblohu plnou hvězd. Dole sice hvězdy nesvítí, svítíme si čelovkou, ale leckdy náš zrak spočine na takové kráse, až se z toho tají dech a stává se mi, že cítím dojetí. Procházíte se místy, kde si voda prodrala cestu a dokázala vytvořit třpytivé zázraky do rozmanitých tvarů a velikostí. Jistě znáte krápníky, sintrová jezírka, vsadím se, že by vás očarovaly i vodopády a písečné pláže a to je jen mikrozlomek jedinečného dobrodružství. Tak skvělou a pořádně praštěnou partu lidí jako jsou jeskyňáři jen tak na povrchu nepotkáte:-)
