Odešel Petr Kohout, řečený Hůťa

16.2. 1952 – 27.6. 2020

Jak už jsme dříve uvedli, na konci června zemřel jeden z objevitelů Martiny Petr Kohout. Níže přinášíme několik vzpomínek od Smrťáka:

Ještě před koronavirem jsme se s Martinem Majerem domlouvali, že vyrazíme pokecat s objevitelem jeskyně Martina, Petrem Kohoutem Hůťou. Už k tomu nedojde. Petr zemřel v sanatoriu na Pleši, diagnóza rakovina. Průběh nemoci byl rychlý, strávil tam dva měsíce.

Je těžké vzpomenout na někoho, jako byl on. Když on začínal s jeskyněmi, já u toho nebyl. V paměti uvízl kolohnát, spolustudent páté třídy základky na Tetíně. Jenomže na rozdíl od nás si ročník 1952 po skončení studia šel rovnou pro občanku. Neměl to v životě lehké – divná rodina v divné době. Aby pomohl rodině finančně, houbařil po Kodě, znal všechna zákoutí Kody a všímal si detailů v přírodě. Tenhle zájem ho svedl dohromady začátkem sedmdesátých let s Pepou Plotem-Bidlem. Byl jedním z první čtveřice tetínských jeskyňářů.

Velice brzy začala jeho všímavost nést výsledky. A tím nejdůležitějším výsledkem byl objev jeskyně Martina v Kodě. Jak posoudit a ocenit člověka, absolventa pětitřídky na Tetíně za to, že našel tak cennou lokalitu. Asi těžko najdeme v české speleologii podobný příběh. Ale ten pokračuje archeologickými lokalitami na Kodě, jeskyní Ve stráni. Dva velcí archeologové pracovali na lokalitách , nalezených Petrem. Ctihodný doktor Vencl, objevitel stanice lovců na Šanově koutě, kopal Martinu.

Tehdy začínající Václav Matoušek kopal v jeskyni Ve stráni. Na obou lokalitách jsme se učili, jak je důležité zkoumat jeskynní sedimenty ve své komplexnosti. Nevím, zda doktor Vencl znal Petrovo vzdělání. Ale důsledně ho oslovoval: „Pane Hůťa“. Když se mu povedlo hodit Petrovi na hlavu prázdný kbelík v sondě před Martinou, zaznělo: „ Pane Hůťa, nebolelo to ?“ Petr odvětil, že se nic nestalo, pak zalezl pod převis a vyl jak šakal, což už doktor Vencl neslyšel .

Objev Martiny přivedl do skupiny nové zájemce, řadu studentů středních a následně vysokých škol. Petr cítil hendikep vzdělání, snažil se mluvit spisovně, vznikaly z toho zajímavé novotvary. Účastnil se i expedic do země zaslíbené- Slovenského krasu. Kopal s námi v Propástce, Portálovce, Terasovce, v sondě pod Tetínskou chodbou.

Stavěl s námi základnu na Damilu. Zde se přihodila zajímavá věc. Jedné noci neznámý pachatel odšrouboval mříže na prodejně v Tetíně a prodejnu vykradl. Krátce předtím nám Místní národní výbor ( MNV) věnoval částku 5 000 Kč na vybavení (1979?), a tak se nakoupilo vybavení,  zčásti potřebné nářadí. Pečlivý Bidlo udělal držáky na vercajk a tak se stalo, že po krádeži se souzi z Veřejné bezpečnosti šli podívat, jestli tu prodejnu náhodou nevykradli ti divní chasníci ze boudy na Damilu. Koukali dost divně po jeskyňářském nepořádku, ale jeden nadmíru bystrý příslušník si všiml, že na držáku klíčů schází klíč devatenáctka. Na dotaz, kde je, dostal informaci, že si ho domů půjčil Petr. Na to konto provedli příslušníci několik prohlídek v kotelně ve Hlinkách, kde Petr pracoval, i u nich doma. Sice bylo jasné, vzhledem k řetězu vloupaček po celém okrese, že pachatelé musí být mobilní – Petr neměl řidičák.

A propos, ty šťáry na boudě byly celkem tři. Po jedné ze zábav hlásil bodrý spoluobčan, že mu vykradli zaparkované auto, a tak to autorádio, magnetofon, televizi a další krámy asi tak na náklaďák přišli příslušníci VB hledat na boudu. Poslední šťára byla vážnější. V červnu 1989 po zatčení J. Němce šťáru dělala STB. Zde si musím stěžovat na neznámého soudruha, nechtělo se mu hrabat ve špinavých hadrech, a tak nenašel odpalovací strojek. Ksakru, mohli z nás být na poslední chvíli političtí vězni. Ale kde se dá tohle reklamovat ? U předsedy vlády?

Co napsat na závěr. Každého z nás ovlivňuje rodina, vzdělání, práce, setkání se zajímavými lidmi. To, že tohle píšu na web jeskyňářské skupiny, je i Hůťova práce. Díky, Petře.

Za všechny Petrovy kamarády poděkování jeho družce, paní M. Eliáškové z Berouna, prožila s Petrem 36 let, víc než polovinu jeho života, a byla při něm v posledních chvílích.

L. Pecka,  6.7. 2020

Červnový sumář

v měsíci červnu:

proběhlo šest kopacích akcí na našich lokalitách

proběhly dvě mapovací akce na našich lokalitách

proběhly dvě akce na opravě uzávěru Propástek

proběhla kontrola ostatních uzávěrů našich jeskyní

navázali jsme spolupráci s týmem Robotica – https://robotika.cz/competitions/subtchallenge/cave-circuit/cs#200625

bylo slavnostně otevřeno nové tetínské muzeum, jehož část je věnována tetínským jeskyním a na jehož expozici se podíleli tetínští jeskyňáři

šest členů se zúčastnilo Lezeckého dne na Chlumu

Smrťák oslavil na boudě opožděně narozeniny

zemřel jeden z objevitelů Martiny Petr „Huťa“ Kohout

Slavnostní otevření tetínského muzea

Po více než roční rekonstrukci bylo 20.6.2020 slavnostně otevřeno tetínské muzeum. Oproti předchozí expozici doznalo muzeum významných změn. V přízemí se nachází pokladna a prodejna muzea, odpočinkové prostory a první část expozice. Hlavní část expozice se přesunula do prvního patra a ve druhém patře byla vybudován promítací a přednáškový sál.

Současná expozice dál nabízí materiály k historii Tetína, ale větší prostor tentokrát dostala i geologie a jeskyně. Jak už bývá u podobných akcí na Tetíně zvykem, nemalou stopu zde zanechali tetínští jeskyňáři. Drak řídil stavební práce, Martin Majer je autorem mnoha fotografií na panelech, Smrťák věnoval své jeskyňářské artefakty a Cimbál se podílel textově a částečně fotograficky na tvorbě osmi panelů a zapůjčil muzeu většinu exponátů z paleontologické a mineralogické expozice.

Níže přinášíme několik fotografií ze slavnostního otevření.

 

Ředitelka muzea Lenka Viezánová a autorka konceptu muzea Eliška Švandová.

 

Starostův slavnostní projev.

 

Obvykle to bývá obráceně, takže příjemná změna – Drak v popředí, Smrťák v pozadí.

 

Celý život k tomu směřovali, všichni věděli, že k tomu jednou dojde, a díky panelu Jeskyně a jeskyňáři se to opravdu stalo. Z Bidla, Romana, Smrťáka, Karla a Kubíčka se staly muzejní exponáty.

 

Zátiší se spoluautorem expozice a skleničkou sektu.

 

Smrťák sice věnoval své vybavení muzeu, ale prý to zdaleka neznamená, že končí.

 

Fota: Pavel Hejna

Dubnovo květnový sumář

v měsících dubnu a květnu

 

proběhlo pět akcí na likvidaci starého zabezpečení vchodu Terasové jeskyně

proběhlo třináct kopacích akcí na našich lokalitách

proběhly tři mapovací akce na našich lokalitách

zúčastnili jsme se dvou kopacích akcí u sousedů

několik členů se zúčastnilo tradičního Petrbokova memoriálu

byla instalována výstava Podzemí Berounska v berounské street galerii autorů M. Majera a M. Hejna

vyšla kniha Karla Žáka, Martina Majera a Václava Somola nazvaná Džbán – krajina opukových plošin.

Zapomenutý příběh – příspěvek k historii studny na zámku ve Zbirohu.

Ze Smrťákova zápisníčku

K napsání článku mne přivedl televizní pořad, natočený ve spolupráci s L. Lahodou o studnách na Špilberku a na zámku ve Zbirohu.

V létě roku 1994 jsem se dostal na zbirožský zámek v rámci dne otevřených dveří, tehdy ještě zámek a okolí ovládala armáda ČR. U studny jsem se dal do rozhovoru s průvodcem, důstojníkem z posádky. Pamatoval jsem si článek z časopisu Signál někdy z roku 1969 o průzkumu studny a nabídl jsem prohlídku studny členy naší skupiny.

Během stejného roku jsem seznámil s možností studnu navštívit našeho dnes již emeritního člena , tehdy důstojníka armády ČR, Josefa Němce. Ten zahájil jednání s velitelstvím posádky. Po počátečních potížích se do uskutečnění akce připojil Stanislav Martínek, člen skupiny, bývalý záklaďák v posádce na Zbirohu. Společně se obrátili na majora Lošonského, dnes podplukovníka v záloze. Ten pomohl s uskutečněním akce a jako revanš dvakrát s dětmi navštívil jeskyně v okolí Tetína.

Po nějaké době přišlo povolení, a 20. ledna 1995 sešli se účastníci na chatě táty Ivana Kotrče u Drahoňova Újezdu, na dohled od zámku Zbiroh. Ráno 21. ledna pak začala akce Studna. Tehdy ještě mocná VKR – vojenská kontrarozvědka si vymínila vydat všechny dokumenty, jak fotografie , tak film.

Akce se ze skupiny z Tetína účastnili Josef a Lenka Němcovi, Petr Kadlec, Ivan Kotrč, Stanislav Martínek, skupinu doplňoval Milan Kroha. Příprava akce trvala dost dlouho, do studny byl spuštěn kabel s několika žárovkami. Lezlo se po jediném laně, bez přesedání. První se do studny spustil Petr Kadlec, postupně se vystřídali Lenka Němcová jako první žena ve zbirožské studni, a zbylí lezci. Ředitel akce Josef Němec velel povrchovému družstvu, tvořeného dále Kateřinou Kotrčovou s nejmladším účastníkem, dvouletým Davidem. Podle vzpomínek Ivana Kotrče ze dna studny trčely nejrůznější dráty, odpad to vojáků ČSLA. Jako bývalý spojař dráty Ivan odtrhal a při stěně studny byla vyhloubena asi půlmetrová sonda.

Po vylezení ze studny nafocený a nafilmovaný materiál byl předán orgánům VKR. Tento fakt se odrazil v tom, že jsme akci nenapsali do závěrečné zprávy, nebyla publikována a v podstatě se na ni zapomnělo.

Další tetínskou stopu ve studní na Zbirohu pak učinil Karel Žák v knize Křivoklátsko- příběh loveckého hvozdu.

Podle vzpomínek účastníků L. Pecka

Kniha Džbán – krajina opukových plošin

V polovině dubna přišla na stánky knihkupectví (resp. do internetových obchodů) nová kniha Karla Žáka, Martina Majera a Václava Somola nazvaná Džbán – krajina opukových plošin.

https://www.youtube.com/watch?v=Vyd9AJybTI8

Po knihách Český kras: Klíč k české krajině (Cílek, Majer, Žák 2014) a Křivoklátsko: Příběh královského hvozdu (Cílek, Hůla, Majer, Žák 2016) tak dvojice Karel Žák a Martin Majer dokončila trilogii o větších územích celcích západně od Prahy.

Karel Žáka použil při psaní knihy stejný postup jako u předchozích knih. Vypráví příběh krajiny, řazený chronologicky.  Čtenář si tak na stránkách knihy projde geologickým vývojem krajiny od karbonu až po současnost, zamyslí se nad ovlivněním krajiny lidskou činností od střední doby kamenné až po dobu moderní. Na závěr se jako protiváhu neživé přírodě věnuje Václav Somol přírodě živé.

Kde vlastně Džbán leží? Zatímco u Českého krasu či Křivoklátska (podobně jako u Brd či Kokořínska) běžní Středočech nezaváhá, Džbánsko leží v jejich stínu. Krajina ležící na pomezí Středočeského a Ústeckého kraje postrádá nějakou dominantu. Je tvořena řadou plošin rozdělených dlouhými údolími se strmými svahy. Geologicky jsou plošiny tvořeny hlavně opukou. Přestože zde najdeme mnoho zajímavých míst, zaměřme se na podzemní prostory. Z celé oblasti je známo 440 dílčích sesuvů postihujících plochu 27 km2. Svahové pohyby vytvořily mnoho nekrasových jeskyní. Svou velikostí ale nemohou konkurovat nekrasovým jeskyním nepříliš vzdálených pískovcových skalních měst. Vždyť nejrozsáhlejší džbánská jeskyně dosahuje délky 20 m. Důlní podzemí je podstatně rozsáhlejší. Vždyť v oblasti Džbánu byly po staletí těženy černé uhlí, žáruvzdorné lupky či arkózy.

Čtivý text Karla Žáka je opět doplněn fotografiemi Martina Majera. Zajímavou změnu přinášejí letecké fotografie Jiřího Jirouška.

Náčelníkovo okénko – Jeskyňaření za času pandémie.

V době svého mládí jsem doufal, že jednou budu potkávat na Tetíně kluky a holky v různém věku, jak jdou do jeskyň bádat. A já, dědek důchodce, na ně budu radostně pokřikovat. Leč, jak se říká, čas oponou trhnul, je ze mne dědek důchodce. Dva dny po svých šedesátých čtvrtých  narozeninách jsem hrabal s Cimbálem a Jindrou kousek nad Kuchařskou díru, na kterou jsem si myslel už nejmíň dvě desítky let.

Kolem řeky táhly zástupy jak na prvomájovém průvodu, skoro všichni vypadaly jako muslimské dámy  s lajntuchem na obličeji.

Ono se to dědkovi kecá, kluci už nepodléhají školním škamnám, žena pracuje usilovně z domova, já vozím ženské do práce na Vráži, ranní zábavou je diskuse s Alešem ( jeden s klientů)na téma: Pojedeme do Štůrova, eventuálně pojedu domů. Pak následuje dotaz, a co jsou zavřené hranice.

A tak jsme v březnu a dubnu tropili jen akce lokálního rozsahu- zlikvidovali starý vchod v Terasovce. Ti, kdo mohli, se utrhli na tyhle akce, skoro vždycky jen po dvou. A když jsem to zrekapituloval, byl jsem za duben v Terasovce častěji než za kterýkoli měsíc v třeba v roce 82, ale to jsem byl ještě tenkrát před skoro čtyřiceti kily junák. A jak Roman poznamenal, po kopání jsme ještě do zblbnutí hráli fotbal ve Střelnici, pardon v Hergetově lomu u boudy.

Za času koronaviru Tetínem prošly davy návštěvníků. I přes tyhle davy je vidět , jak příroda pookřála. Díky menší dopravě je při cestách vidět víc zvířátek, ptáci dělají nálety k silnici a nepamatuji se, že bych viděl před koronavirem tolik ptačích mrtvolek na silnici. Osmělují se i větší zvířátka, čas od času se poblíž výdejního okénka U plotice objevuje Jelen.

Někteří návštěvníci navštěvují i naše lokality, bohužel jsme zaznamenali na jedné lokalitě návštěvu s pilkou na železo. Další nakukují do Propástky, Sedmisálovky. Je nutné tady poděkovat těm, co vlezou, podívají se a s úctou k přírodě nezanechávají stopy. Ti, co zanechávají stopy, by si zasloužili…Co nadělat. O pašákovi, který po sobě nechal v Sedmisálovce použitý prezervativ, je nutné říci, že to zas tak velký frajer nebyl. Ti skuteční formáti po sobě nechávají víc kusů. Anebo to byl skutečně vášnivý speleolog? Jako pamětník musím uznat, že dělat tuhle činnost v jeskyni, to je vlastně tuplovaná speleologie.

Doufám, že celá vlna nemoci projde a zase se sejdeme v některé z našich děr. A pro ty, co nejsou zapojeni – zkuste to s námi. Portugalský princ Jindřich Mořeplavec měl v erbu heslo: Navigare necesse est – plout se musí. Zkoumat se musí- a je furt co.

Třetího máje roku 2020 za času karantény na skupinový web vytesal Smrťák.

A na závěr posílá Smrťák pěknou písničku ve dvou různých provedeních.

https://www.youtube.com/watch?v=wfLDCl2SP6g

https://www.youtube.com/watch?v=gWdlfk2Y_xI

 

Výstava Berounské podzemí ve street galerii Pěší zóna

Berounská street galerie Pěší zóna byla slavnostně otevřena 15. 6. 2018. Od té doby se zde vystřídalo mnoho výstav.

Od 17. 4. 2020 mají návštěvníci Berouna možnost shlédnout na šesti velkoformátových panelech výstavu fotografií Martina Majera doplněnou texty Michala Hejny. Vzhledem k situaci, jaké momentálně panuje, se výstava musela obejít bez slavnostního zahájení.

Berounský web zve na výstavu takto:

Galerie a výstavní sály jsou sice stále zavřené, přesto vám můžeme i v této době nabídnout novou berounskou výstavu. V galerii Pěší zóna v Palackého ulici se nyní můžete blíže seznámit s Podzemím Berounska, jak zní název nové výstavy. Tentokrát město Beroun spolupracovalo s Michalem Hejnou a Martinem Majerem, kteří již v minulém roce vydali knihu věnující se právě podzemí Berouna a okolí.

Na šesti výstavních panelech se tak budete moci podívat pod povrch malebného Českého krasu a okolí a jak se sami přesvědčíte, i podzemí má své nepopiratelné kouzlo.

Při prohlížení výstavy prosíme o dodržování platných nařízení souvisejících s epidemií koronaviru, především noste roušku a dodržujte mezi ostatními dostatečnou vzdálenost.

Jak si udělat správný proutek

I v naší skupině probíhají bouřlivé diskuze na téma, jak úspěšné je používání proutku při hledání jeskyní. Kromě lidí umírněných najdeme na obou stranách i velmi radikální zastánce té správné pravdy. Já osobně jsem byl dlouho nestranný, ale slavný etnolog L. G. Frazer mě přesvědčil, že proutek může opravdu fungovat a přinášet překvapivě přesné výsledky. Nesmí se ale používat jakýkoliv proutek. A jak si tedy opatřit ten pravý?

Říká se, že když si chcete kouzelný proutek opatřit, musíte jít k lísce v noci o letním slunovratu, musíte jít pozpátku, a když ke keři dojdete, musíte si potichu prostrčit ruku mezi nohama a uříznout vidlicově rozvětvený prut; tento prut bude kouzelnou hůlkou a ta bude poklady ukryté pod zemí nacházet. Jestliže máte o kvalitě hůlky nějaké pochyby, musíte ji držet ve vodě a ta v případě, že máte hůlku správnou, začne kvičet jako prase, máte-li však nesprávnou, zůstane potichu.

Věřím, že tento podrobný návod dobře poslouží všem začínajícím proutkařům.

Únorový sumář

Jak vidno níže, kultury bylo málo, práce se udělalo dost

V měsíci únoru:

 

Proběhlo šest kopacích akcí na našich lokalitách.

Proběhla jedna mapovací akce na naší lokalitě a jedna v pseudokrasu.