Po dvou a půl letech bylo konečně možné vyrazit do Slovinska, čehož ve dnech 2.-10.4. využila úderná osma ve složení Cimbál, Ivan, Smrťák a Jirka z Tetína, Bóža z Broumova, Martin a Robert z Vratíkova a Martin z Aragonitu. Jak vidno, po mnoha letech měli Tetíňáci opět poloviční většinu.

V rámci expedice se podařilo dokončit povrchový průzkum listu Komen 12, zdokumentovat 44 vojenských kaveren, dvě bezvýznamné jeskyňky, a hlavně dvě propasti s parametry na zápis do katastru jam.

Ve čtvrtek se Jirkovi podařilo objevit 7 m hlubokou propast nastřelenou kavernou. Celková délka přirozených prostor přesáhla 11 m. Šťastný objevitel nazval jeskyni Medené brezno, což nemá žádnou spojitost s mědí, ale s medem, anžto má obchod s medovinami a jednu z nich hned na oslavu otevřel a tuto reklamu mu neděláme zdarma, ale za to, že pro nás uspořádal ochutnávku medovin.

Ještě větší objev se podařil hned v neděli Cimbálovi s Bóžou v podobě 35 m hluboké propasti, které hrdě propůjčili jméno Tetínské brezno, dobře my.

Naopak žádný objev se nepodařil Moravákům při kopání v Madžarskim breznu, kterýžto název nevymysleli oni, ale už před tím Slovinci na počest toho, že tam měli Jugoslávci v roce 1957 postřílet a ukrýt maďarské narušitele hranic. Člověk nemůže mít vše hned, že, takže tam se objevy plánují na podzemní expedici.

Fota: Ivan, Bóža

21.10.

Využíváme toho, že se Lucka s Nikolou vrací do Ayhaftu dělat rozhovory, a necháváme se tam dovézt. Chceme si nechat ukázat jeskyni, o které na začátku našeho pobytu vesničané hovořili. Cimbál si při té příležitosti půjčuje od studentů krosnu a nafukovací karimatku. Sebou máme ještě třináct litrů vody, jídlo na dva dny a věci na přespání. Od vesničanů se dozvídáme, že pod planinou Rewged jsou tři jeskyně, které nám ukážou. Jedna jeskyně je ještě přímo na planině, ale je dost bokem od ostatních a má vertikální vstup. Tu si necháváme na příští expedici.

Následuje vyjednávání o ceně za průvodce. Ahmed je ochoten s námi jít za 12 dolarů. Diskusi rozpoutá náš požadavek, aby nosil Markétě batoh. Nakonec se domlouváme na dalších 25 dolarech. První jeskyně má upravený vchod a očouzené stěny, pravděpodobně se jedná o občasné obydlí. Jedná se o 30 m dlouhou jednoduchou chodbu s kolonií cca 30 netopýrů dlouhoocasých. Druhá jeskyně má také upravený vchod a je dokonce stále obývána. Narážíme zde na Abdulláha a jeho dvě kozy. Abdulláh myje skleničky ve vodě s nějakým práškem a nabízí nám čaj s mlékem. Markéta je trochu nervózní, protože přemýšlí, kde je zde možné sehnat kravské mléko a jak dlouho a kde ho asi skladuje. K našemu uklidnění Abdulláh vyndává a otvírá plechovku Salka. Když Markéta ukájí zvědavost ohledně mléka, zajímá ji prášek, ve kterém myl skleničku. S Abdulláhovým svolení přičichá k plastové láhvi a brzy ví i Cimbál, že pijí čaj ze skleničky od pracího prášku. Čas v jeskyni ubíhá příjemně. Popíjíme čaj, Cimbál ji mapuje, Markéta fotí a při tom konverzuje s Abdulláhem. Cimbál se také snaží vstoupit do debaty, ukazuje na kozu a říká – koza. Tím ovšem jeho spoluúčast končí.

Abdulláh je evidentně rád, že má společnost, ale Markétinu nabídku, že bychom u něj přespali, rázně odmítá. Proto se přesunujeme k poslední, údajně největší jeskyni. Nad Abdulláhovou jeskyní končí pásmo spásané kozami a dál se musíme prodírat nepříjemným křovím. Jeskyně ale stojí za to, zívá na nás vchod široký 40 m a vysoký 7 m. Jak se bohužel ukazuje, jedná se pouze o jednu velkou 40 m dlouhou prostoru, rozdělenou spadlými bloky a stalagnáty na několik částí. Ahmed se s námi loučí a vrací se do vesnice. Nám zbývá asi hodina a půl do stmívání. Cimbál se vydává podél pásu skal zkontrolovat obrovské vchody viditelné i z údolí (samozřejmě všechno pouze abri), Markéta se snaží najít v zarostlém nerovném terénu nějaký plácek na přespání. Jeskyně by byla úplně ideální, ale nesměla by být celá pokryta kozími a velbloudími exkrementy s příslušným odérem.

S příchodem tmy začínáme mapovat a fotit jeskyni. Při té příležitosti nacházíme v zastrčeném koutku spoustu zvířecích kostí a nějaké střepy. Pod velkým kamenem pak Markéta objevuje krásnou neporušenou nádobu. Nějakou dobu se pak ještě bavíme focením brouků a pavouků, než nastává čas ke spaní. Jak se ukazuje, najít v křoví místo na spaní je za světla jednodušší než najít ho znovu potmě. Chvíli bloudíme, ale pak se na nás štěstí usměje a nacházíme dvě místa kousek od sebe, na kterých se při troše představivosti dá přespat. Na noc máme každý připravenou svoji strategii. Markéta spí na alumatce teple oblečená ve spacáku. Cimbál si pod sebe dává půjčenou vyfouklou karimatku (bojí se, aby ji na nerovném kamenitém terénu nepropíchl) a ve spodním prádle se přikrývá prostěradlem, které si půjčil v hotelu.

22.10.

Noc byla vlhká a teplá. Markéta se budí příjemně vyspalá a odpočatá. Cimbál v noci zjišťuje, že rovný plácek není až tak rovný a několikrát sjíždí. Je celý otlačený, a navíc se večer pod prostěradlem zpotil a pak mu byla v noci byla zima. Východ slunce mezi dračinci mu ale vrací dobrou náladu.

Podle mapy jsme čtyři kilometry vzdušnou čarou od hotelu, i když naše plánovaná cesta opisuje mírný oblouk. Při pohledu od jeskyně stačí dojít k výraznému hřebínku skalek, na ten vylézt, sejít po jeho druhé straně do údolí a údolím pohodlně dojít až k Hadibu. Vyrážíme kolem osmé hodiny ráno.

Křovím se propleteme až k hřebínku, kde zjišťujeme že se jedná o poměrně vysoký a strmý hřeben. Prohlížíme nějaká abri a poté se rozhodujeme, že budeme sledovat hřeben směrem nahoru k planině a při tom doufat, že bude někde slezitelnější. Cestou nacházíme malý vchod do mírně stoupající jeskyně. Markéta se ujímá její dokumentace, zatímco Cimbál bez batohu pokračuje podél hřebene hledat schůdnou cestu. Terén není vůbec příjemný, na výběr má mezi relativně schůdným ale hodně zarostlým nebo sice nezarostlým, ale tvořeným ostrými škrapy. Nakonec nachází místo, kde se dá hřeben překonat, a vrací se zpátky. Markéta zatím dokončila mapu jeskyně a fotí dvě krásné keramické nádoby, které našla vevnitř.

Na místě, které našel Cimbál, se nám skutečně daří přejít hřeben a začínáme sestupovat do údolí. Terén nyní kombinuje obě horší varianty, klesáme po ostrých škrapech, navíc silně zarostlých. Kromě toho je úbočí velmi strmé a dno údolí hluboko pod námi. Jenom doufáme, že někde nenarazíme na skálu, protože představa, že bychom museli znovu stoupat nahoru a hledat jinou cestu, je dost odstrašující. Když už pomalu nevíme, kudy se vydat dál, objevuje se před námi koza, už jen soudek s rumem na krku jí chybí. Chvíli na nás kouká a pak se pomalu rozejde. Kousek ji následujeme a dostáváme se na poněkud schůdnější místo, dejž jí příroda dlouhý život. Kolem poledne jsme konečně v údolí, jen ta vysněná cesta zde chybí. Po levé straně máme vápencovou planinu, ze které jsme právě slezli, po pravé straně žulový masív, pod nohama vyschlé koryto s obrovskými červenorůžovými žulovými valouny směřující někam dolů. A ve svahu v dálce před námi ten největší jeskynní vchod, jaký jsme dosud viděli. Chvíli se v nás pere objevitelské nadšení s nastupující únavou, ale nakonec to vyhodnocujeme tak, že ten svah k jeskyni nevypadá tak zarostlý (no, nevypadá, ale je) a že by bylo škoda se tam nepodívat, když už jsme tady. Necháváme batohy pod vzrostlým dračincem a vyrážíme.

Cestou k jeskyni přichází poměrně silný déšť, po téměř čtrnácti dnech veder příjemně osvěžující. Jeskyně se opět ukazuje být abri, ale aspoň máme čisté svědomí. Následuje více než tříhodinový sestup korytem po mokrých kluzkých kamenech, občas zpříjemněný tím, že se cesta stává neschůdnou a musíme se vracet a zkoušet to jinudy. Pouze občas jsme odměněni třeba několika krásně fialovými kytkami, které se ukážou být novými druhy, endemickými kraby, tůněmi a vodopády či dvojicí mladých velbloudů. Do hotelu se dostáváme po šesté hodině večerní.

23.10.

Po včerejším sportovním výkonu si ordinujeme odpočinkový den. Chceme se podívat na planinu Momi, ze které byly popsány tři jeskyně delší než kilometr. Podle Kaye je Momi důkladně prozkoumaná, takže se spíš chceme seznámit s charakterem plošiny, který je jiný než místa, která jsme zatím navštívili. Naším řidičem je další z Mohamedů, zvaný Kaiboš. Kaiboš neumí moc anglicky, zato je jediným sokotráncem se základy češtiny. Nejvíc mu jde naříkání, takže když mu oznamujeme cíl cesty, jen zaúpí – dáleko, dáleko.

Naše první zastávka je ve vesnici Begobig, u které mají být dvě propasti hluboké přes 30 m, Belgičany slezené ale nezmapované. V Begobigu se k nám připojuje variabilně početná skupina místních mladíků. Ukazují nám nejen obě propasti, ale i třetí dosud neslezenou. Vedou nás také do starého skalního obydlí, kde exhibují a nechávají se Markétou fotit s různými rekvizitami jako jsou starý kamenný kalich, historická keramika, Cimbál či kamenný mlýn na obilí. Návštěvu Begobigu končíme tradičně v jednom z domů na čaji. Při diskusi se ukazuje, že vesničané znají všechny tři velké jeskyně na planině a jiné se tam údajně nevyskytují. Na druhou stranu je zajímavé, že by v nejbližším okolí vesnice byly tři propasti s malým vchodem a na celé planině už pouze tři propasti s výraznými vchody.

Dále pokračujeme autem přes planinu, cestou stavíme u dvou ze tří jeskyní, obdivujeme několik poljí a procházíme škrapovými poli. Do Hadiba odjíždíme s rozhodnutím, že si Sokotra zasluhuje ještě jednu návštěvu, tentokrát s lany.

24.10.

Zítra se vracíme do Emirátů. Dneska dopoledne musíme do nemocnice na testy. Naštěstí jsme všichni negativní. Sokotrou proběhl Covid na jaře a postihl i Brňáky, čtyři tehdy neodletěli kvůli pozitivním testům, Jana byla pozitivní i podruhé, takže si prodloužila pobyt o dva týdny. Ráno potkáváme u Tuňáka Ismaila s několika archeology. Cimbál jim předává několik střepů, které sebral na Ayhaftu. Markéta jim ukazuje fotky keramiky, kterou jsme nechali v jeskyních a slibujeme, že jim pošleme závěrečnou zprávu a souřadnice jeskyní. Ismail ještě Cimbálovi říká, že by si s ním potřeboval večer promluvit, a mizí.

Petr má na odpoledne v plánu několik jednání na úřadech a také vyúčtování společných nákladů. Ostatní odjíždějí na pláž do Di Hamri. Jedná se o chráněné území s korálovými útesy a mnoha jejich obyvateli. Už pár metrů od břehu je možné pozorovat korály, chobotnice, murény, ježky a nespočetné druhy ryb. Zatímco se všichni vydávají šnorchlovat, Cimbála zaujmou dvě homole tvořené vyvřelými horninami a vydává se k nim. To se brzy ukáže jako prozíravý nápad, neboť v jedné z nich je téměř pět metrů dlouhá nekrasová jeskyně.

Večer se koná v Českém domě večírek na rozloučenou. Ještě před ním všichni kromě Cimbála třídí a počítají nějaká semena. Cimbál mezitím absolvuje debatu s Ismailem, při které se dozvídá, že s Markétou celou dobu lezou nelegálně do jeskyní, protože nemají povolení od ostrovní vlády, dokonce by se dalo říct, že by je někdo mohl nařknout z vykrádání archeologických lokalit. Slíbenou závěrečnou zprávu a souřadnice jeskyní ať Cimbál pošle a Ismail ji rád předá dalším archeologům, ale protože děláme všechno ilegálně, nebude moct uvést nikde naše jména. A ať nás prý ani nenapadne někde něco publikovat, mohli bychom mít průšvih. Nakonec ještě děkuje za střepy a loučí se. Lehce přepadlý Cimbál reprodukuje svůj rozhovor Petrovi a ten ho posílá za Salemem, který je v týmu zároveň zástupcem sokotránské vlády. Od Salema se dozvídá, že všechno, co nám Ismail řekl, je nesmysl, že jako členové týmu vše děláme s požehnáním úřadů, na závěrečnou zprávu se těší a každý článek, který udělá Sokotře reklamu v zahraničí, je vítaný. Po všech debatách získává Cimbál pocit, že si chtěl Ismail elegantně přivlastnit výsledky jejich dvoutýdenní práce.

25.10.

Letadlo má zpoždění pouze necelé dvě hodiny a kolem třetí hodiny se loučíme se Sokotrou. Za normálních okolností by zde celý deníček šťastně skončil, ale díky Air Arabia má ještě epilog.

Poté, co Cimbálovi nepřiletělo zavazadlo ani na druhý pokus, navštívil Salem sokotránskou pobočku Air Arabia, aby zde pro Cimbála získal potvrzení o ztrátě zavazadla. Dozvěděl se zde, že žádné potvrzení nedostane, protože zavazadlo se neztratilo, pouze pravděpodobně nepřiletělo, a že si ho má Cimbál vyzvednou v Abú Dhabí ve ztrátách a nálezech. Paní ve ztrátách a nálezech byla velmi příjemná, pustila Cimbála do skladu a ten po důkladné prohlídce zjistil, že zde jeho batoh není. Následovala okružní jízda přes kancelář Air Arabia, kde se Cimbál dozvěděl, kde své zavazadlo najde, přes složitou cestu s ostrahou přes různá bezpečnostní zařízení zpět na ztráty a nálezy. Zde se zase setkal s příjemnou paní. Když jsme navzájem ujistili, že za ty dvě hodiny, co jsme se neviděli, se batoh ve skladu neobjevil, zkoušela se paní spojit telefonicky opět s kanceláří Air Arabia. Asi po hodině se na Cimbála povzbudivě usmála a zprostředkovaně se přes ní uskutečnil hovor, za který by se nemuseli stydět ani takoví mistři absurdního dramatu, jako Havel s Ibsenem. Debata probíhala asi takto: Máme pro vás dobrou zprávu, povedlo se nám váš batoh díky našemu systému trasovat. – Skvělé, kde je? – Minulý týden jsme vám ho poslali na Sokotru. – Minulý týden jste mi ho na Sokotru neposlali. Byl jsem tam a hledal jsem ho. – Radši se tam ještě pořádně podívejte, náš systém se nemýlí. – Prohledali jsme celé letiště a opravdu tam není. Napíšete mi aspoň potvrzení o ztrátě? – Proč? My jsme ho neztratili, podle systému ho máte na Sokotře na letišti.

Epilog č. 2 – 8.11. dostává Cimbál od Salema zprávu, že se batoh na Sokotře na letišti opravdu našel a je na cestě do Čech, jupí.

od Markéty a Cimbála

16.10.

Poprvé se odpojujeme od skupiny. Máme v plánu navštívit kopec Hawari, ležící asi šest kilometrů východně od Hadiba. Je to sice v dochozí vzdálenosti, ale rozhodujeme se jet stopem. Na Sokotře nefunguje veřejná doprava a autostop je běžným způsobem dopravy. Stopujícímu tak staví většinou první projíždějící auto, i když někdy nemá žádné volné místo. Nejčastějším autem je zde totiž Toyota Hilux, na jejíž korbu se vejde neuvěřitelné množství cestujících. Problém je, že nějaký dopravní provoz probíhá pouze kolem Hadiba, takže oblast, kam se dá stopem dojet, je poměrně omezená.

Zastavuje nám první auto. Řidič končí asi dva kilometry od Hawari, zbytek docházíme po pláži. Ze Sokotry je zakázáno vyvážet jakékoliv přírodniny, což je jednu stranu škoda, na druhou dobře. Na pláži leží tisíce úlomků zkamenělých korálů o velikosti od jednotek centimetrů až po bochníky a trsy o průměru kolem tří čtvrtin metru. Mezi nimi občas zazáří obří lastury všemožných tvarů a barev.

K návštěvě Sokotry se obvykle doporučuje leden až první půlka března. Už v říjnu jsou ale letní teploty kolem 44 °C minulostí a většinou se teploměr zastavuje mírně pod třicítkou. I tak ale máme velkou spotřebu vody. Po domluvě nosí Markéta foťák a fotí, zatímco Cimbál nechává svůj foťák v hotelu a nosí sedm a půl litru vody. Dneska je ale zatím bezkonkurenčně největší vedro, provázené jasnou oblohou a bezvětřím.

Na Hawari nejsou žádné známé jeskyně a s největší pravděpodobností ani ty neznámé. Podle Kaye je tam ale spousta abri s archeologickými nálezy, hlavně kostmi a keramikou. Nejen na Hawari, ale i dříve a později nacházíme v jeskyních a abri spoustu vyskládaných kamenných zídek. Sokotránci dříve běžně v jeskyních žili a na některým místech přechodně ještě žijí. Jeskyně jsou také hojně využívány jako kozí chlívky. Žádné archeologické artefakty sice nenalézáme, ale u jednoho zastrčeného abri narážíme na zídku vyskládanou v celém profilu vstupu. První, co nás napadá, je, jestli se nejedná o jeskynní hrob, a pro jistotu zaznamenáváme souřadnice.

Během našeho pobytu se kolem nás pohybovalo rozličné množství Sokotránců. Kromě řidičů a dalších členů týmu Salema a Ahmara, to byl třeba Ismail, se kterým jsem se potkali jednou ráno u Tuňáka. Jeho parketou je sokotránské kulturní dědictví, a přestože pracuje pro jiný tým, byl s námi v průběžném kontaktu. Večer mu ukazujeme fotku domnělého hrobu a činíme mu tím velkou radost. Skutečně se jedná o jeskynní hrob, a to dokonce o první pravděpodobně neotevřený. Slibujeme mu, že mu pošleme souřadnice, aby ho mohli odborně otevřít.

17.10.

Tentokrát stopujeme na opačnou stranu, po západním pobřeží. Nad Hadibem se tyčí vápencová planina Rewget, jejíž hrana se táhne podél pobřeží v délce přes 6 km mezi Hadibem a vesnicí Qadub. Projížděli jsme kolem ní už několikrát a ve stěnách nás zaujalo několik výrazných vchodů. Ze zkušenosti už víme, že se bude většinou jednat o výklenky, ale nějaká větší jeskyně by tam mohla být taky.

Začínáme nad Qadubem a první úroveň vchodů nic zajímavého nepřináší. Přesunujeme se o úroveň výš, kde se jeden z vchodů jeví opravdu nadějně. Markéta míří přímo k němu a nachází téměř čtyřicet metrů dlouhou jeskyni s vchodem o velikosti 15 x 12 m, zatímco to Cimbál bere oklikou přes další převisy. Naštěstí mu to docela trvá, takže prolézá nudící se Markéta každý výklenek.

Při průzkumech jeskyní jsme instruování, abychom se zaměřili na tři důležité faktory. Jedná se o výskyt vody a tím i možné vodní živočichy, o archeologické nálezy a o přítomnost netopýrů, jichž se na Sokotře vyskytují čtyři druhy. Ve výše zmíněném výklenku ale Markéta jednak vyruší jednoho netopýra a hlavně najde celou krásnou velkou keramickou nádobu. Splněno ze dvou třetin.

Do Rewgetu se nad Qadubem zakusuje hluboká a příkrá rokle, viditelně bez jeskyň. Pouze na jejím ústí pod hranou leží abri opravdu obřích rozměrů, v jehož levé části nacházíme asi třicet metrů dlouhou jeskyni. Cimbál rozvíjí teorii o příbojovém vzniku jeskyně a aby mohl svůj výklad doprovodit divokou gestikulací, pokládá si čelovku na blok vápence ve vchodu. No, a tam pravděpodobně leží doteď. Jedna jedna na ztracené čelovky.

Dále máme v plánu projít přes vesnici ke druhému svahu rokle a dalšímu výraznému vchodu. Cestou přes vesnici zastavuje Markéta nějaké děti a ptá se, jestli neví o nějaké jeskyni v okolí. Ono je totiž téměř nemožné najít na Sokotře nějakou jeskyni, o které by místní nevěděli. Hlavně díky pastvě koz mají neuvěřitelný přehled o krajině vzdálené i mnoho kilometrů od své vesnice. Děti nám, resp. Markétě, tvrdí, že o žádné jeskyni neví, což nám následně potvrzuje i jejich o mnoho let starší bratr, který nám následně směsí arabštiny a špatné angličtiny nabízí, že nás zaveze zpátky do Hadiba. S radostí přijímáme. Protože se pro ženu nehodí, aby seděla vepředu vedle cizího muže, zabírá přední sedadlo Cimbál a snaží se moc netlačit na samopal a pás patron, se kterými sedadlo sdílí. Když pak míjíme policejní stanici, ukazuje na ni řidič se slovy – My Job – což Cimbála aspoň trochu uklidňuje.

Do Hadiba se tak dostáváme v pozdním odpoledni a přemýšlíme, co dál. Včera jsme si odskočili na večeři do jiné restaurace, protože jsme po vajíčkách, fazolích a tuňácích potřebovali změnu. Před restaurací byl zaparkovaný velbloud a majitel nám oznámil, že ho budou zítra, tj. dnes ráno zabíjet a zpracovávat. Zkoušíme tedy, jestli se na nás ještě dostane velbloudí maso. Velbloud je ovšem vzácnost i pro místní, takže už je vyprodaný. Kdybychom ale někde narazili na svého divokého, dostává se nám instrukce, jak ho zabít. Zatímco koze se jednoduše podřízne krk, velbloudovi se musí nejdříve zarazit nůž do srdce, krk přijde na řadu až následně. Večer jsme zakončili procházkou po pláži.

18.10.

Odpočinkový den. Dopoledne odjíždíme na letiště, abychom se rozloučili s Haiffou a těšili se na zavazadla, která nám Air Arabia slíbila na druhý pokus poslat. Jak se ukazuje, netěšíme se zbytečně. Pokud se zredukuje počet krabic a balíků, vejdou se do nákladového prostoru zavazadla dvou letadel. Brzy tak všichni objímáme znovu nalezené batohy. Respektive skoro všichni. Cimbál a dva rybáři smutně koukají na prázdný pás a brzy se letištěm opět po týdnu ozývá jadrná polština.

Odpoledne trávíme na pláži v Delishi.

19.10.

Jak již bylo řečeno, na Sokotře pravděpodobně neexistuje velká jeskyně, o které by místní nevěděli. Toho jsme využili a nejdříve začali pátrat mezi našimi sokotránskými kolegy. Od Mohameda, zvaného Malý Mohamed (protože polovina všech lidí, se kterými jsme se potkali, byly Mohamedové, zbytek většinou Abduláhové nebo Ahmedové) jsme se dověděli, že u jeho rodné vesnice Qalansie je jedna velká jeskyně.

Dneska tedy vyrážíme s Mohamedem, údajně majitelem pěti set koz a dvakrát soudně trestaným (i když pouze jednou oprávněně) milovníkem arabské teroristické hudby (kterou pravidelně zesiluje hlavně při míjení policejních nebo vojenských hlídek) na nejzápadnější výběžek Sokotry. Cestou se ještě zastavujeme u cenotu poblíž Mangrove-Gobah, kde lidé dříve odpařovali vodu na výrobu soli.

Severovýchodně od Qalansie leží malá vápencová plošina Shibereh a u jejího úpatí obrovský portál široký 25 m a vysoký 23 m. Za portálem následuje podobně rozlehlá chodba dlouhá 85 m, vysoká až 31 m. Na konci se chodba strmě zvedá a pokračuje někam dál. Volného lezení se nakonec ujímá Markéta. Cimbál totiž celou dobu jeskyňaří v sokotránské sukni, šátku a volných sandálech, tedy v tom nejlepším, co se mu podařilo nakoupit. Je to sice pohodlně, ale na šplhání ne moc bezpečné. Markéta má sice taky sandály, ale aspoň jsou ji akorát, a navíc vlastní i přilbu. Díky Markétě tak víme, že chodba pokračuje strmě ještě asi 50 m a nakonec ústí rozsáhlým 20 m vysokým komínem nahoře na planině. Celková délka jeskyně je tedy 150 m při převýšení 45 m. Sokotránské rekordy netrháme, ale i tak to potěší.

Po dokončení dokumentace nás Mohamed odváží k jedné stařeně, zasloužilé pastevkyni koz. Od ní se dozvídáme, že na Shiberehu už žádné další jeskyně nejsou a zbytek dne trávíme na pláži Ditwah. Cestou domů si pak necháváme zastavit u jednoho z mnoha ruských tanků, které tu zůstaly z 80. let 20. století.

20.10.

Původně plánujeme dvoudenní túru z Ayhaftu přes planinu Rewged do Hadiba, ale protože studenti naplánovali na večer oslavu Vánoc, o den to odkládáme. Místo toho jedeme s Malým Mohamedem do jediné turisticky přístupné jeskyně na Sokotře, do jeskyně Hoq. Kay nás prosí, abychom zkontrolovali, jestli tam neleží odpadky, není poničená výzdoba a průvodci nevodí návštěvníky mimo vyznačenou trasu.

K jeskyni se chodí s průvodcem z blízké vesnice. Návštěvník neplatí vstup, ale průvodce, který si bere cca 20 dolarů a nezáleží na tom, jak velkou skupinu vede. Návštěvníka pak čeká 2 km dlouhý výstup ke vchodu, během nějž překoná 500 m převýšení. Náš mladý průvodce Abdul je příjemný člověk, který neumí moc anglicky, ale se stoickým klidem přechází to, že nám výstup trvá více něž hodinu a půl, protože je okolo spousta krásných stromů, které musí Markéta vyfotit.

Jeskyně Hoq má portál široký 100 m a vysoký 30 m. Celková délka jeskyně je přes tři kilometry, z nichž je zpřístupněno asi 900 m. Těch 900 m vede asi 30 m širokou a 20 m vysokou chodbou s bohatou výzdobou a třešničkou na konci, úžasným sintrovým jezírkem, nad nímž i jinak cynický Cimbál uznale pokyvuje hlavou. Prohlídka jeskyně se poněkud protahuje, ale spokojená Markéta odchází s desítkami fotek. Mimochodem, Abdul šel do jeskyně s tak legrační baterkou, že cestou tam bychom jeskyni spíš tušili, než viděli, a zpátky bychom šli úplně potmě. Ještě že máme svoje čelovky. Cesta z jeskyně do vesnice nám opět zabírá více než hodinu. Markéta totiž zjišťuje, že jsou stromy krásné i z druhé strany. Abdul se s námi loučí s úsměvem a spokojený, skutečně profesionál každým coulem.

Cestou zpátky do Hadiba si nechává Markéta zastavit v rybářské vesnici. Zatímco Cimbál obdivuje výlevné horniny na pobřeží, zajišťuje Markéta pozvání na čaj. Posezení s rybáři se nese v přátelském duchu, i když komunikace poněkud vázne. Konverzace se omezuje na věty typu – Čechia super – Socotra super – Jemen terorists.

Poslední zastávkou je lidové muzeum v Riqelehu. V jediné místnosti je sesbíráno všechno možné staré nářadí, takové typické vesnické muzeum, jaké známe i od nás. Návštěva Evropanů přiláká několik vesničanů, kteří se snaží zabalit Markétu do tradičních sokotránských šatů. I když to Markétě opravdu sluší, nemůžeme se ubránit pocitu, že měl výsledek ve skutečnosti vypadat trochu jinak.

Poté, co si odškrtáváme návštěvu všech sokotránských muzeí, se vydáváme balit dárky na Štědrý večer. Už s předstihem si každý vylosoval, koho večer obdaruje, včetně sokotránců, kterým jsme chtěli druhý nejvýznamnější křesťanský svátek představit. Večeři zajistil Ahmar, který uvařil fantastickou rybí polévku. Pod vánočním stromkem pak Cimbál najde tričko (jupí) a Markéta šátek.

od Markéty a Cimbála

11.10.

Profesor Ústavu lesnické botaniky, dendrologie a geobiocenologie Mendelovy univerzity v Brně, Petr Maděra, říká, že na Sokotře se nedá nic moc předem plánovat.

Letadlo společnosti Air Arabia přistává na Sokotře se zhruba čtyřhodinovým zpožděním. Na palubě se kromě skupiny polských rybářů a dalších turistů nachází i mezinárodní mezioborový tým ve složení dva italští botanici Fabio a Gianmarco, Jordánka Haifaa (specializující se na kulturní dědictví), belgický biolog Kay, sokotránský doktorand na univerzitě v Ljubljani Salem, osm „Brňáků“ – Petr, doktorandi Jana s Luckou a studenti Nikola, Kája, Tomáš, Jirka a Vojta. V neposlední řadě i dva tetínští jeskyňáři – Cimbál a Markéta, kteří si dali za cíl zjistit, jestli zde po osmileté soustavné činnosti belgických jeskyňářů v letech 2000-2008 zůstalo co objevovat.

Postáváme u výdeje zavazadel a koukáme, jak vyjíždí několik batohů a pak už jen krabice, krabice a krabice, velké, malé, krátké, dlouhé, shazují se navzájem z pásu, vytvářejí nejrůznější hromady a zajímavé kompozice a cestujícím se na tváři objevuje pobavený úsměv. Ten ale zmizí hned po ohlášení, že jiná zavazadla už v letadle nebyla. Italové a Nikola si hýčkají své kufry, ostatní mají smůlu. Těžce to nesou hlavně polští rybáři jejichž jadrné kurvy se nesou celým letištěm. Cimbál si říká, že takhle krásně nadávat polsky ještě neslyšel a pravděpodobně už neuslyší. Na Sokotru létá jedno letadlo týdně, takže batohů ani prutů se hned tak nedočkáme.

Do hotelu v Hadibu přijíždíme bez zavazadel a s lehkým kulturním šokem. Vládne zde neuvěřitelný chaos, auta, motorky a chodci se zde prolínají v neuvěřitelném propletenci a vyhrává ten, kdo troubí nebo křičí nejhlasitěji. Na ulici se válejí hromady odpadků, hlavně pet lahví, průběžně konzumovaných všudypřítomnými kozami.

V Hadibu jsou dva hotely. Jeden pro těch několik málo turistů, z venku pěkně upravený, s pokojem za 70 dolarů. A pak ten druhý, jemuž kdysi upadl vývěsní štít a už ho nikdo nevrátil zpět, s pokojem obsahujícím dvě postele, jeden noční stolek, jeden věšák, studenou vydlaždičkovanou podlahou, na které stráví Cimbál nejednu noc až nebude fungovat klimatizace, a příčkou oddělený záchod se sprchou. Spartánské vybavení pokoje nám až tak nevadí, stejně nemáme skoro žádné věci. A cena 20 dolarů za pokoj drobné nepohodlí kompenzuje.

Brňáci se přesunují do pronajatého domu, který je záhy pokřtěn na Český dům.

Zbytek dne zkoušíme se střídavým úspěchem nakoupit nějaké oblečení a hygienické potřeby.

12.10.

Den začínáme společnou snídaní v „restauraci“, kterou Brňáci kdysi pokřtili jménem U spáleného tuňáka. Nabídka není zrovna široká – fazole nebo míchaná vajíčka a černý čaj nebo čaj s mlékem. V našem malém jeskyňářském týmu přebírá rychle iniciativu Markéta, protože s angličtinou zde člověk neuspěje a Markéta ovládá mimo mnoha jiných jazyků i základy arabštiny. Nicméně když Cimbál zjistí, že čaj se řekne čaj a fazole jsou fazole, stává se také klidnějším.

Po snídani odjíždíme hromadně do Mangrove-Gobah. Nachází se zde jeden krásný cenot a jeden polocenot – krasový vývěr vytékající do moře, kde rostou malé mangrovníky. Zatímco se ostatní brodí bahnem a měří výšku jednotlivých mangrovníků, obcházíme na Kayův popud výchozy kvartérních vápenců a snažíme se najít vrstvy, v nichž se mořské usazeniny míchají se splavy z povrchu. Podle Kaye je Sokotra jediný ostrov, na němž nežijí suchozemské želvy, ale dříve pravděpodobně žily, a on by chtěl najít jejich zkameněliny. Suchozemské vrstvy nacházíme, želvy ne. Pravděpodobně je jejich nález už jen otázkou minut, ale ostatní mají doměřeno a jede se dál.

Přejíždíme do Ayhaft Valley, hlubokého údolí mezi dvěma vápencovými plošinami. V údolí jsou dvě vesnice. Tou první plánujeme pouze projet, ale cestu nám zablokuje chameleon a jsme nuceni zastavit, jednak abychom ho nepřejeli, jednak abychom ho mohli zlobit a natáčet. Zastávky hned využívají vesničané, hostí nás datlemi máčenými v rozpuštěném másle a snaží se nám prodat kadidlo.

Po krátkém občerstvení, zahnání chameleona a výměně proražené pneumatiky pokračujeme do další vesnice. Tam jsme pohoštěni rýží a většina týmu odchází inventarizovat boswellie, jeden z pro Sokotru typických stromů. My se snažíme za pomoci tlumočníka zjistit, jestli neleží někde v okolí vesnice nějaké jeskyně. Leží, ale nejbližší je pod hranou planiny asi dvě hodiny cesty. Odkládáme tedy návštěvu jeskyně na jindy a jdeme do blízkých tůní chytat s Luckou a Kayem šneky, jestli v sobě nemají zárodky motolice.

13.10.

Vracíme se do Ayhaftu, tentokrát jen na několik hodin. Musíme být brzy zpátky v Hadibu, aby řidiči stihli otevřenou pumpu a mohli dotankovat na další dny. Brňáci se chystají pokračovat na konci údolí v inventarizaci, my se necháváme vyhodit hned na začátku. Ve skalních stěnách je vidět mnoho obrovských vchodů a chceme je postupně projít. Belgičani se v Ayhaftu moc nezdrželi a zaregistrovali zde jen jednu cca 350 m dlouhou jeskyni.

Odpoledne je nám jasné, proč se Belgičani údolí vyhnuli. Všechny vchody jsou pouze několik metrů hluboké výklenky a ty dvě jeskyně dlouhé 10 resp. 12 m by nás nenadchly ani v Českém krasu. A tak je nejvýznamnější událostí dne ztráta Markétiny čelovky. V příštích dnech si na ní při focení v jeskyni často nostalgicky vzpomeneme.

U benzínové pumpy vládne chaos. Non stop otevřená benzínka je zbytečný přepych, odpoledne se zavírá, v pátek pro jistotu neotvírá vůbec. U pumpy čerpadlář, jak u nás za starých časů. A ta drahota, ta drahota. Náš řidič Mohamed si stěžuje, že cena benzínu vylétla na bezprecedentních v přepočtu skoro patnáct korun. Cimbál ho uklidňuje cenou benzínu u nás a společně si pak zanadávají na vlády celého světa.

14.10.  

Brňáci jedou do centrální části Sokotry inventarizovat další z ohrožených druhů stromů – dracenu, jinak symbol Sokotry. Jejich cílem je vápencová plošina Firmihin ohraničená hlubokými vádí. Právě ve stěnách vádí se nacházejí nejdelší sokotránské jeskyně, včetně více než třináct kilometrů dlouhé jeskyně Giniba. S radostí přijímáme Petrovu nabídku, abychom se k nim připojili.

Pohled na hranu Firmihinu z protější plošiny je opravdu ohromující. Ve stěně je vidět mnoho vchodů nejrůznější velikosti. Podle Kaye se jim povedlo k většině slanit, ale některé vchody jsou dosud nezlezeny. Objektivně vyhodnocujeme naše schopnosti a vybavení a necháváme je i nadále nenavštívené.

Místo toho pokračujeme na planinu. Brňáci se tam rozdělují. Lucka s Nikolou, Salemem, Haifou a Kayem jdou do vesnice dělat rozhovory, ostatní vyrážejí měřit draceny. My se zpočátku připojujeme k rozhovorům. Sokotránci jsou velmi přátelští a pohostinní. Brzy sedíme na zemi na koberci v jednom z domů.

Rozhovor začíná zajímavě, na otázku, kolik je mu let, odpovídá dotazovaný, že něco mezi sedmdesáti a devadesáti. Zatímco se Markéta nechává provádět ženami po všech koutech domů a zkouší i pravou sokotránskou venkovní sprchu, popíjí Cimbál čaj s mlékem, poslouchá rozhovor a chvílemi se nestačí divit. Rozhovory se ale protahují, a tak ještě zůstáváme na polední rýži a pak vyrážíme projít si planinu.

Planina je, jak už její označení napovídá, poměrně plochá. Na několika málo skalních stěnách se nachází vzácně nehluboká abri, jeskyně žádné. O ostatní krasové jevy ale není nouze a fotíme úžasné škrapy a chodníky ve stínu dracen.

Jako bonus pak pozorujeme supa pochutnávajícího si na kozí mršině. Den končíme koupáním v tůni ve vádí.

15.10.

Studenti tak dlouho přemlouvají Petra, že by se taky chtěli podívat do nějaké jeskyně, až jim v rámci odpočinkového dne dovoluje pod Kayovým dohledem navštívit jeskyni Erher. Samozřejmě se připojujeme.

Poprvé vyrážíme z Hadiba východním směrem k útesům spadajícím z plošiny Momi k pobřeží Arabského moře. Ve stejném útesu, ale o několik kilometrů blíže k Hadibu, se nachází i nejslavnější jeskyně Sokotry a jediná turisticky přístupná, jeskyně Hoq. Mezi nimi je vidět mnoho dalších vchodů. Podle Kaye Belgičani většinu z nich navštívili, ale už nebyl čas je mapovat. Žádná z nich ale není delší než 200 m.

Od Kaye i místních už víme, že ty největší jeskyně mají poměrně malý vchod, zatímco velké vchody obvykle skrývají v lepším případě krátké jeskyně, v horším pouze abri. Před Erherem si uvědomujeme, že to sice platí, ale musíme si to převést na místní reálie. Ve stěně vidíme tři vchody nad sebou. Erher Top a Erher Central mají vchody o výšce a šířce více než 50 m. Délka jeskyní ale dosahuje pouze prvních stovek metrů.

Nejníže položený vchod, vedoucí do 1600 m dlouhé jeskyně Erher, je široký pouze 30 m a vysoký směšných 10 m. Výstup k němu vede po obřích písečných dunách navátých zde od moře.

Jeskyně funguje jako vývěr, i když voda se ještě v jeskyni ztrácí v nepřístupných nižších patrech a vytéká u úpatí stěny. My máme v plánu dojít asi 500 m od vchodu, kde se nachází 12 m vysoký vodopád. Cestou k němu je prý potřeba přebrodit několik tůní. Buď je v jeskyni více vody než obvykle, nebo už si to Kay moc nepamatuje. Cestu nám zahrazuje regulérní jezero táhnoucí se někam za zatáčku. Na tomto místě je nutné zmínit jedno příjemné sokotránské specifikum. Teplota v jeskyni je totiž 29 °C, voda má příjemných 25 °C, takže odhazujeme nepotřebné části šatstva a plaveme dál.

Cestou k vodopádu pak nacházíme nějaké podhoubí i se dvěma plodnicemi, které sbíráme pro sokotránské sbírky. Cestou od vodopádu pak zastavujeme u malé tůňky, ve které nám Kay ukazuje endemické krevetky, a ještě nějaké růžové členovce. Pak jeho zrak spočine na malém průsvitném zvířátku a následuje radostné zavýsknutí. Máme nový druh.

Následuje rychlá koupel v moři a návrat do Hadiba.

9.7.2021 – den první

Ve čtvrtek se scházíme v podvečer u Standy doma v Českých Budějovicích a vyrážíme autem směr Lofer ve složení Bernd, Lars, Standa. V malém penzionu v Lofru se s námi na večer u českého piva potkala většina členů přípravné expedice z Frankfurtu. Pozorování noční bouřky nad horami Loferer Steinberge z balkonu penzionu pak blesků za sklem auta, kde jsme někteří spali.

V pátek sraz v 8 hodin na parkovišti. Počasí příjemné, po bouřce chládek. Pod vedením Oliho balíme výbavu, 18ti členná výprava (Fred, Soline, Marvin, Lorenz, Lenka, Standa, Tonia, Bernd, Lars, Oli, Petr, Daniel F., Max, Miche, Laura, Patrick, Lily + Daniel = 18) se posouvá směrem k chatě Schmidt-Zabierow-Hütte ležící ve výšce 1966 m n. m.

Převýšení 1000 m s 22-25 kg na zádech česká sekce zvládla za 3h15 což se prý dá kvalifikovat jako dobrá kondice.

Po obědě vynáška zásob do jeskyňky expedičního kempu pro jeskyni Lofer. Pozorování krasových jevů, Oli dělá průvodce, vypráví místní legendy. Návrat do chaty, povídání a popíjení, plánování dalšího dne.

10.7.2021 – den druhý

V sobotu vyrážíme ve složení Bernd, Lars a Standa na doporučení Petra ke Kreuzhohle (Křížová jeskyně) a výš, abychom obhlédli stav jeskyně Eiskeller (Ledový sklep), prý jestli někam nepokračuje. Vchod otvor 20 m², 10m slanění, stav sněhu v jeskyni příznivý, výsledek už méně. Potvrzuje se, že jeskyně nikam dál nevede.

Počasí nám přeje, a proto pokračujeme v průzkumu okolí, kde bylo pár malých nepříliš hlubokých puklin.

Poté si níž u Kreutzhole jsme dáváme rozchod a každý pátrá ve stěně na vlastní pěst. Standa v leže na jednom místě ve stínu pod kamenem. Bernd mizí jako kamzík s Larsem v patách. Já jdu k zajímavému převisu sněhu, nad kterým ční výrazný černý flek. Po šplhání v suti a kamenité stráni docházím k místu, které se ukazuje jako můj první objev. 20ti metrová horizontální jeskyně, jméno dostává po místním Hauschen (Domeček). Bernd a Lars následně provádějí kolaudaci.

Pořád nemáme dost a u ferratové cesty od Kreuzhohle k chatě se přímo nabízí díra s modrým označením V4Y. Prý tam nikdo z frankfurtské skupiny za ta leta nevlezl a nebyla zmapovaná. To zní podezřele. Bernd se nenechá dlouho přemlouvat. Je pět odpoledne, do večeře času dost. Slaňuje Standa, pak já, a nakonec přemlouváme i Bernda. Ukazuje se, že jde o pěknou prostoru se vstupem přes zajímavou propast. Uvnitř suťové pole, za nim další propast, odkud vane průvan. Skvělý program na další den, věci si rovnou necháváme u jeskyně. Aby toho nebylo málo, Bernd při návratu z cesty zpozoruje ve stěně další zajímavý tmavý flek se sněhem. Večer je plodný – bouřka, trhanec (Kaiserschmarrn), sdílení zážitků, rychlokurz mapování od Petra.

11.7. – den třetí

V neděli prší, nový mapovací tým ve stejném složení z předchozího dne míří rovnou k V4Y. Naštěstí po bouřce nacházíme všechny věci a mapujeme, co jde. Ukazuje se, že perspektivní propast je bez perspektivy. Přesto se zdá, že jeskyně nekončí, protože ten průvan tam je a pokračování těžko dostupné taky. Odkládáme další bádání na jindy a jdeme se ohřát za Berndovým flekem.

Celá stěna okolo fleku je nevýznamně děravá. Z fleku se ale naštěstí klube objev pojmenovaný Opahohle (Dědečkova jeskyně). Totižto objevitel jeskyně se stál pár dnů před výpravou novopečeným dědečkem. Jeskyně opravdu pěkná, zelenkavá, vstup s okénkovým výhledem na chatu. Na rozdíl od většiny jeskyni pokračuje směrem vzhůru. Průzkum a mapu si necháváme na příště.

Kolem páté hodiny se tým spokojeně vydává na večeři do chaty.

Poslední večer sušení výbavy, povídání u piva, hledání kamarádů na fotkách v kronikách, sdílení zážitků, krásný západ slunce.

12.7. – den čtvrtý

Pondělí ráno balíme a sledujeme helikoptéru vynášející opakovaně zásoby na chatu a přenášející kameny z jednoho kopce na druhý pro stavební úpravy kolem septiku. Uf, vrtule nám naštěstí nic neodfoukla. Pod taktovkou Oliho probíhá inventura vybavení, poslední rozloučeni s Kathy (duše chaty) a sestup.

Lenka Kachlík – ZO 1-02 Tetín