V Českém krasu bylo ve 40. letech dvacátého století zavedeno rozdělení celého území do tzv. krasových skupin, což jsou ucelené, jasně definované menší části krasu. Toto rozdělení, zavedené původně V. Homolou, značně usnadňuje evidenci jeskyní a je s drobnými úpravami používáno dodnes. Dnes dělíme Český kras do 22 skupin, které jsou označeny čísly od 10 do 31. Krasové skupiny 10 až 19 leží na pravém břehu Berounky, skupiny 20 až 30 na levém břehu Berounky a Vltavy a skupina 31 na pravém břehu Vltavy v Praze.
Mimo hlavní území rozšíření vápenců Českého krasu se u osady Vápenice mezi Hýskovem a Železnou vyskytuje plošně nepatrný ostrůvek devonských vápenců, který do tohoto rozdělení krasových oblastí jaksi nezapadá. Jedná se o několik metrů až prvních desítek metrů mocnou a zhruba 100 m dlouhou polohu vápenců, která je tektonickou šupinou v rámci regionálně významného Pražského zlomu. Vápence zde objevili a těžili již naši předkové, nejintenzivněji v 19. století. Nejlépe jsou drobné lomy a snad i vápenky znázorněny na mapě III. vojenského rakousko-uherského mapování (tzv. Františko-josefského) z roku 1878.
Geologům byl tento izolovaný výskyt spodnodevonských vápenců znám již od doby J. Barranda a J.Krejčího. Podle studie J. Šufa a F. Prantla (1946) a později V. Havlíčka a J. Kříže (1973) "vápence hluboce zaklesly na pražském zlomovém pásmu a spolu se silurskými horninami jsou vklíněny do ordovických vrstev". Devonské vápence se potom dostaly jako izolované bloky a valouny i do blízkého bazálního karbonského slepence.
Průzkumná skupinka ZO 1-02, posílená o vrcholného zástupce Unhošťského muzea, se nedávno vypravila prozkoumat krasový potenciál okolí Vápenice a vyzvědět podrobnosti od místního obyvatelstva. Staré lomy jsou vesměs silně zašlé a dnes bez jediného výchozu vápenců. Na pozemcích se ale občas objeví nějaký propad a protože podzemní těžba vápenců je spíše nepravděpodobná, je příčinou propadů nejspíš existence nějakých krasových dutin. Také hydrogeologie, s pramenem vyvěrajícím na spodním konci čočky vápenců, naznačuje krasové prostředí.
Propady a nerovnosti místní obvykle zavezou a neinformují o nich úplně ochotně. Na snímku účastníci výpravy nevěřícně zírají do jednoho poměrně čerstvého, zhruba 3 roky starého propadu o průměru cca 3 m a původní hloubce také asi 3 m, který je právě ve stadiu zavážení.
Text a foto: K.Ž.
