Část třetí, opravdu poslední
Nicholas Clapp začal hledat Ubár v poušti Rub´al Chálí. Po několika neúspěšných pokusech se zastavil v oáze Šisúr, která byla podle všeobecně uznávaného názoru postavena na ruinách portugalské vojenské pevnosti z 16. století. Clapp zde ovšem našel stopy mnohem staršího osídlení a po zběžném archeologickém výzkumu mohl prohlásit, že Šisůr byl sice postaven na ruinách portugalské pevnosti, leč ta byla vystavěna na ruinách jiného, velmi starého města. Po třech sezónách vykopávek se mu podařilo odkrýt celé město a mohl ho rozhodně prohlásit za Ubár. A na základě archeologických nálezů mohl zrekonstruovat příběh rozmachu a zániku ´Adovců i Ubáru samotného.
Město Ubár bylo založeno někdy kolem roku 900 před naším letopočtem, na místě, kde v poušti vyvěrá pramen jinde tak vzácné vody. Zhruba 350 let před naším letopočtem je město podstatně rozšířeno a začíná nejslavnější období jeho historie. Tato doba největší slávy trvá asi 650 let. Kolem roku 300 našeho letopočtu dochází k výraznému úpadku a někdy mezi roky 300 a 500 je město zničeno.
Rozkvět a bohatství města je založen jednak na vodě, jednak na kadidle. Ubár se musel stát zastávkou každé karavany procházející pouští. Ty zde nalézaly chvilku odpočinku a hlavně místo na doplnění zásob vody. Za tyto služby platily nemalé daně. Cena se zpočátku pohybovala okolo deseti procent nákladu karavany, ale později byla zvýšena až na jednu čtvrtinu. Obchodníkům ovšem nic jiného nezbývalo, protože bez zastávky v Ubáru nebylo možné poušť přejít.
Druhým, ještě významnějším, pramenem zisků bylo kadidlo, sklízené v nedalekých zufárských horách. V zufárských horách se nacházely rozlehlé kadidelníkové porosty, dávající kadidlo té nejvyšší kvality. ´Adové získávali kadidlo tak, že na jednotlivých keřích nařízli opatrně kůru a po čase seškrabali vyteklou pryskyřici.
Kadidlo ze zufárských hor dopravovaly karavany do Ubáru, odkud bylo expedováno do celého tehdejšího světa. V zufárských horách také nalezl Clapp jeskyně s bohatě popsanými a pokreslenými stěnami. Na tomto místě se zastavovaly karavany s kadidlem a zanechávaly tam různá znamení. Mimo různých obrázků se zde našli i nápisy, které svědčili o tom, že staří ´Adové uměli číst a psát. Mezi nejzajímavější nálezy zde ovšem patřila piktografická mapa s oblastmi, kde roste stříbrné kadidlo, a trasami k nim.
Výraznou ranou pro obchod z kadidlem byl rok 313 našeho letopočtu, kdy římský císař Konstantin Veliký prohlásil křesťanství za rovnoprávné náboženství. Rozmach křesťanství sebou přinesl skromný pohřeb bez žehu a tím i bez potřeby velkého množství kadidla. Tím obchod s kadidlem téměř ustal.
Ještě větší ranou ovšem byl příchod obrovských such, spojený s vysycháním pramene. A to mělo přímý vliv i na fyzický zánik města. Při vykopávkách totiž vyšlo najevo, že se střed města propadl do hloubky okolo 10 metrů. To znamenalo, že bylo město postaveno na obrovské podzemní dutině, pravděpodobně vyplněné vodou, která zásobovala místní pramen. Při příchodu velkých such se hladina podzemní vody neustále snižovala, čímž došlo ke snížení stability skalních stěn a strop se i z částí města zřítil do dutiny.
Pravdu tedy měla ta verze příběhu, která hovořila o tom, že se země otevřela a město klesalo, až se ocitlo pod zemí. Setkáváme se zde s naprosto unikátní rolí jeskyně ve vztahu k životu města. Z životodárného působení jako zásobárny podzemní vody až k destruktivnímu činiteli, který vlastně město zničil.
Tak nevím, všeobecné sucho přichází, z propástek bylo vytěženo tolik materiálu, že došlo téměř k sanaci Tetínské rokle a majitel domku nad propástkami p. Brabec začíná být nervózní.
- c -
