Sokotránský deník – díl 2

od Markéty a Cimbála

16.10.

Poprvé se odpojujeme od skupiny. Máme v plánu navštívit kopec Hawari, ležící asi šest kilometrů východně od Hadiba. Je to sice v dochozí vzdálenosti, ale rozhodujeme se jet stopem. Na Sokotře nefunguje veřejná doprava a autostop je běžným způsobem dopravy. Stopujícímu tak staví většinou první projíždějící auto, i když někdy nemá žádné volné místo. Nejčastějším autem je zde totiž Toyota Hilux, na jejíž korbu se vejde neuvěřitelné množství cestujících. Problém je, že nějaký dopravní provoz probíhá pouze kolem Hadiba, takže oblast, kam se dá stopem dojet, je poměrně omezená.

Markéta na motorovém člunu s kopcem Hawari v pozadí

Zastavuje nám první auto. Řidič končí asi dva kilometry od Hawari, zbytek docházíme po pláži. Ze Sokotry je zakázáno vyvážet jakékoliv přírodniny, což je jednu stranu škoda, na druhou dobře. Na pláži leží tisíce úlomků zkamenělých korálů o velikosti od jednotek centimetrů až po bochníky a trsy o průměru kolem tří čtvrtin metru. Mezi nimi občas zazáří obří lastury všemožných tvarů a barev.

Ze Sokotry je zakázáno vyvážet jakékoliv přírodniny. Pro Sokotru dobře, pro turisty občas škoda.

K návštěvě Sokotry se obvykle doporučuje leden až první půlka března. Už v říjnu jsou ale letní teploty kolem 44 °C minulostí a většinou se teploměr zastavuje mírně pod třicítkou. I tak ale máme velkou spotřebu vody. Po domluvě nosí Markéta foťák a fotí, zatímco Cimbál nechává svůj foťák v hotelu a nosí sedm a půl litru vody. Dneska je ale zatím bezkonkurenčně největší vedro, provázené jasnou oblohou a bezvětřím.

Na Hawari nejsou žádné známé jeskyně a s největší pravděpodobností ani ty neznámé. Podle Kaye je tam ale spousta abri s archeologickými nálezy, hlavně kostmi a keramikou. Nejen na Hawari, ale i dříve a později nacházíme v jeskyních a abri spoustu vyskládaných kamenných zídek. Sokotránci dříve běžně v jeskyních žili a na některým místech přechodně ještě žijí. Jeskyně jsou také hojně využívány jako kozí chlívky. Žádné archeologické artefakty sice nenalézáme, ale u jednoho zastrčeného abri narážíme na zídku vyskládanou v celém profilu vstupu. První, co nás napadá, je, jestli se nejedná o jeskynní hrob, a pro jistotu zaznamenáváme souřadnice.

Starý kotec pro čerstvě narozená kůzlata pod jedním z převisů.

Během našeho pobytu se kolem nás pohybovalo rozličné množství Sokotránců. Kromě řidičů a dalších členů týmu Salema a Ahmara, to byl třeba Ismail, se kterým jsem se potkali jednou ráno u Tuňáka. Jeho parketou je sokotránské kulturní dědictví, a přestože pracuje pro jiný tým, byl s námi v průběžném kontaktu. Večer mu ukazujeme fotku domnělého hrobu a činíme mu tím velkou radost. Skutečně se jedná o jeskynní hrob, a to dokonce o první pravděpodobně neotevřený. Slibujeme mu, že mu pošleme souřadnice, aby ho mohli odborně otevřít.

Cimbál před jeskynním hrobem.

17.10.

Tentokrát stopujeme na opačnou stranu, po západním pobřeží. Nad Hadibem se tyčí vápencová planina Rewget, jejíž hrana se táhne podél pobřeží v délce přes 6 km mezi Hadibem a vesnicí Qadub. Projížděli jsme kolem ní už několikrát a ve stěnách nás zaujalo několik výrazných vchodů. Ze zkušenosti už víme, že se bude většinou jednat o výklenky, ale nějaká větší jeskyně by tam mohla být taky.

Výrazný portál v dálce se nakonec ukázal být jeskyní

Začínáme nad Qadubem a první úroveň vchodů nic zajímavého nepřináší. Přesunujeme se o úroveň výš, kde se jeden z vchodů jeví opravdu nadějně. Markéta míří přímo k němu a nachází téměř čtyřicet metrů dlouhou jeskyni s vchodem o velikosti 15 x 12 m, zatímco to Cimbál bere oklikou přes další převisy. Naštěstí mu to docela trvá, takže prolézá nudící se Markéta každý výklenek.

Stará keramická nádoba

Při průzkumech jeskyní jsme instruování, abychom se zaměřili na tři důležité faktory. Jedná se o výskyt vody a tím i možné vodní živočichy, o archeologické nálezy a o přítomnost netopýrů, jichž se na Sokotře vyskytují čtyři druhy. Ve výše zmíněném výklenku ale Markéta jednak vyruší jednoho netopýra a hlavně najde celou krásnou velkou keramickou nádobu. Splněno ze dvou třetin.

Pohled z jeskyně na vesnici Qadub

Do Rewgetu se nad Qadubem zakusuje hluboká a příkrá rokle, viditelně bez jeskyň. Pouze na jejím ústí pod hranou leží abri opravdu obřích rozměrů, v jehož levé části nacházíme asi třicet metrů dlouhou jeskyni. Cimbál rozvíjí teorii o příbojovém vzniku jeskyně a aby mohl svůj výklad doprovodit divokou gestikulací, pokládá si čelovku na blok vápence ve vchodu. No, a tam pravděpodobně leží doteď. Jedna jedna na ztracené čelovky.

Obří převis

Dále máme v plánu projít přes vesnici ke druhému svahu rokle a dalšímu výraznému vchodu. Cestou přes vesnici zastavuje Markéta nějaké děti a ptá se, jestli neví o nějaké jeskyni v okolí. Ono je totiž téměř nemožné najít na Sokotře nějakou jeskyni, o které by místní nevěděli. Hlavně díky pastvě koz mají neuvěřitelný přehled o krajině vzdálené i mnoho kilometrů od své vesnice. Děti nám, resp. Markétě, tvrdí, že o žádné jeskyni neví, což nám následně potvrzuje i jejich o mnoho let starší bratr, který nám následně směsí arabštiny a špatné angličtiny nabízí, že nás zaveze zpátky do Hadiba. S radostí přijímáme. Protože se pro ženu nehodí, aby seděla vepředu vedle cizího muže, zabírá přední sedadlo Cimbál a snaží se moc netlačit na samopal a pás patron, se kterými sedadlo sdílí. Když pak míjíme policejní stanici, ukazuje na ni řidič se slovy – My Job – což Cimbála aspoň trochu uklidňuje.

Jiná jeskyně, stejný výhled.

Do Hadiba se tak dostáváme v pozdním odpoledni a přemýšlíme, co dál. Včera jsme si odskočili na večeři do jiné restaurace, protože jsme po vajíčkách, fazolích a tuňácích potřebovali změnu. Před restaurací byl zaparkovaný velbloud a majitel nám oznámil, že ho budou zítra, tj. dnes ráno zabíjet a zpracovávat. Zkoušíme tedy, jestli se na nás ještě dostane velbloudí maso. Velbloud je ovšem vzácnost i pro místní, takže už je vyprodaný. Kdybychom ale někde narazili na svého divokého, dostává se nám instrukce, jak ho zabít. Zatímco koze se jednoduše podřízne krk, velbloudovi se musí nejdříve zarazit nůž do srdce, krk přijde na řadu až následně. Večer jsme zakončili procházkou po pláži.

Zbytek karety

18.10.

Odpočinkový den. Dopoledne odjíždíme na letiště, abychom se rozloučili s Haiffou a těšili se na zavazadla, která nám Air Arabia slíbila na druhý pokus poslat. Jak se ukazuje, netěšíme se zbytečně. Pokud se zredukuje počet krabic a balíků, vejdou se do nákladového prostoru zavazadla dvou letadel. Brzy tak všichni objímáme znovu nalezené batohy. Respektive skoro všichni. Cimbál a dva rybáři smutně koukají na prázdný pás a brzy se letištěm opět po týdnu ozývá jadrná polština.

Odpoledne trávíme na pláži v Delishi.

19.10.

Jak již bylo řečeno, na Sokotře pravděpodobně neexistuje velká jeskyně, o které by místní nevěděli. Toho jsme využili a nejdříve začali pátrat mezi našimi sokotránskými kolegy. Od Mohameda, zvaného Malý Mohamed (protože polovina všech lidí, se kterými jsme se potkali, byly Mohamedové, zbytek většinou Abduláhové nebo Ahmedové) jsme se dověděli, že u jeho rodné vesnice Qalansie je jedna velká jeskyně.

Dneska tedy vyrážíme s Mohamedem, údajně majitelem pěti set koz a dvakrát soudně trestaným (i když pouze jednou oprávněně) milovníkem arabské teroristické hudby (kterou pravidelně zesiluje hlavně při míjení policejních nebo vojenských hlídek) na nejzápadnější výběžek Sokotry. Cestou se ještě zastavujeme u cenotu poblíž Mangrove-Gobah, kde lidé dříve odpařovali vodu na výrobu soli.

Severovýchodně od Qalansie leží malá vápencová plošina Shibereh a u jejího úpatí obrovský portál široký 25 m a vysoký 23 m. Za portálem následuje podobně rozlehlá chodba dlouhá 85 m, vysoká až 31 m. Na konci se chodba strmě zvedá a pokračuje někam dál. Volného lezení se nakonec ujímá Markéta. Cimbál totiž celou dobu jeskyňaří v sokotránské sukni, šátku a volných sandálech, tedy v tom nejlepším, co se mu podařilo nakoupit. Je to sice pohodlně, ale na šplhání ne moc bezpečné. Markéta má sice taky sandály, ale aspoň jsou ji akorát, a navíc vlastní i přilbu. Díky Markétě tak víme, že chodba pokračuje strmě ještě asi 50 m a nakonec ústí rozsáhlým 20 m vysokým komínem nahoře na planině. Celková délka jeskyně je tedy 150 m při převýšení 45 m. Sokotránské rekordy netrháme, ale i tak to potěší.

Po dokončení dokumentace nás Mohamed odváží k jedné stařeně, zasloužilé pastevkyni koz. Od ní se dozvídáme, že na Shiberehu už žádné další jeskyně nejsou a zbytek dne trávíme na pláži Ditwah. Cestou domů si pak necháváme zastavit u jednoho z mnoha ruských tanků, které tu zůstaly z 80. let 20. století.

20.10.

Původně plánujeme dvoudenní túru z Ayhaftu přes planinu Rewged do Hadiba, ale protože studenti naplánovali na večer oslavu Vánoc, o den to odkládáme. Místo toho jedeme s Malým Mohamedem do jediné turisticky přístupné jeskyně na Sokotře, do jeskyně Hoq. Kay nás prosí, abychom zkontrolovali, jestli tam neleží odpadky, není poničená výzdoba a průvodci nevodí návštěvníky mimo vyznačenou trasu.

Obří portál jeskyně Hoq

K jeskyni se chodí s průvodcem z blízké vesnice. Návštěvník neplatí vstup, ale průvodce, který si bere cca 20 dolarů a nezáleží na tom, jak velkou skupinu vede. Návštěvníka pak čeká 2 km dlouhý výstup ke vchodu, během nějž překoná 500 m převýšení. Náš mladý průvodce Abdul je příjemný člověk, který neumí moc anglicky, ale se stoickým klidem přechází to, že nám výstup trvá více něž hodinu a půl, protože je okolo spousta krásných stromů, které musí Markéta vyfotit.

Jeskyně Hoq má portál široký 100 m a vysoký 30 m. Celková délka jeskyně je přes tři kilometry, z nichž je zpřístupněno asi 900 m. Těch 900 m vede asi 30 m širokou a 20 m vysokou chodbou s bohatou výzdobou a třešničkou na konci, úžasným sintrovým jezírkem, nad nímž i jinak cynický Cimbál uznale pokyvuje hlavou. Prohlídka jeskyně se poněkud protahuje, ale spokojená Markéta odchází s desítkami fotek. Mimochodem, Abdul šel do jeskyně s tak legrační baterkou, že cestou tam bychom jeskyni spíš tušili, než viděli, a zpátky bychom šli úplně potmě. Ještě že máme svoje čelovky. Cesta z jeskyně do vesnice nám opět zabírá více než hodinu. Markéta totiž zjišťuje, že jsou stromy krásné i z druhé strany. Abdul se s námi loučí s úsměvem a spokojený, skutečně profesionál každým coulem.

Cestou zpátky do Hadiba si nechává Markéta zastavit v rybářské vesnici. Zatímco Cimbál obdivuje výlevné horniny na pobřeží, zajišťuje Markéta pozvání na čaj. Posezení s rybáři se nese v přátelském duchu, i když komunikace poněkud vázne. Konverzace se omezuje na věty typu – Čechia super – Socotra super – Jemen terorists.

Poslední zastávkou je lidové muzeum v Riqelehu. V jediné místnosti je sesbíráno všechno možné staré nářadí, takové typické vesnické muzeum, jaké známe i od nás. Návštěva Evropanů přiláká několik vesničanů, kteří se snaží zabalit Markétu do tradičních sokotránských šatů. I když to Markétě opravdu sluší, nemůžeme se ubránit pocitu, že měl výsledek ve skutečnosti vypadat trochu jinak.

Poté, co si odškrtáváme návštěvu všech sokotránských muzeí, se vydáváme balit dárky na Štědrý večer. Už s předstihem si každý vylosoval, koho večer obdaruje, včetně sokotránců, kterým jsme chtěli druhý nejvýznamnější křesťanský svátek představit. Večeři zajistil Ahmar, který uvařil fantastickou rybí polévku. Pod vánočním stromkem pak Cimbál najde tričko (jupí) a Markéta šátek.

Příspěvek byl publikován v rubrice Zahraniční aktivity a jeho autorem je Cimbal. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Komentáře nejsou povoleny.