„Tebe zajímají ty sufózní jeskyně, už jsi viděl ten nový článek o nejdelší tillové jeskyni na světě?“ zeptali se mě jednou Martin Kašing s Honzou Lenartem, nechť žijí nám, nechť žijí nám, nechť žijí, žijí, žijí nám. A jelikož jsem ho neviděl, obětavě mi ho poskytli, dejž jim pánbůh dlouhý život. Tento článek (Discovery of the world longest known intra-till cave (Jura mountains, France): Age and formation processes) je také zdrojem většiny následujících informací.
Till je ledovcová usazenina a jeskyně se v něm vyskytují minimálně. Po celém světě jich bylo popsáno pouze několik a to kratších než 20 m. Na vině je hlavně nízká soudržnost tillu, takže pokud už začne nějaká jeskyně vznikat, rychle dochází ke kolapsu. Jako u dalších sufózních jeskyní, i jeskyně v tillu se nemusí dlouho projevovat na povrchu. Ostatně i jeskyně Hylarion o sobě dala vědět až v zimě 2018/19, kdy došlo na hranici lesa a pastviny k 6 m hlubokému propadu. Do té doby byl známý pouze nedaleký vývěr. Ale abychom nepředbíhali.
Jeskyně Hylarion dostala jméno podle stejnojmenného drumlinu. Drumlin je pahorek doutníkového tvaru, protažený ve směru pohybu ledovce. Hylarion drumlin je dlouhý 1300 m a široký 300 m a vznikl během wormského glaciálu (tedy mezi 110 tis. lety až 10 tis. lety př. n. l.). Jelikož je Jura vápencové pohoří, také ledovcové usazeniny jsou tvořeny různě velkými zrny vápence počínaje těmi v řádu desetin mikrometru.
Při hrubém pročítání článku mě zaujalo, že jeskyně leží v pohoří Jura asi 2,5 km sv. od vesnice Saint Laurent en Grandvaux, tedy slabých 9 hod. jízdy z Prahy, z Tetína dokonce ještě o půlhodinu méně. To je docela příjemná dojezdová vzdálenost, a tak jednoho parného pátečního odpoledne ještě s Markétou vyjíždíme.
Orientujeme se pomocí souřadnic uvedených v článku, ale ocitáme se na vrcholu drumlinu. Souřadnice neudávají vchod do jeskyně, ale oblast jako takovou. Naštěstí máme dost dalších vodítek. Nadmořskou výšku vchodu, směr jeskyně, fotky vchodu a okolí. Stačí přeskočit několik ohradníků, prokličkovat mezi kravami, obkroužit remízky a jsme na místě. Procházka příjemná, ale pro případné následovníky připojuji zaměřené souřadnice vchodu 46,594530 N, 5,977539 E (shodou okolností téměř totožné se souřadnicemi uvedenými v článku jako souřadnice jeskyně o několik odstavců dále, to je tak, když nečte pořádně).
Propad je úctyhodný, chodba z něj vedoucí do nitra už méně. Při plazení po ostrých úlomcích vápence člověka napadne, že si tu nejdelší tillovou jeskyni na světě představoval větší. A bylo hůř, to když se po pár metrech přidal příjemně bublající potůček zatékající za límec a do ouška, jak se člověk snažil na výdech zdolávat jeden pod žebra dloubající kamínek za druhým. Naštěstí se strop brzy zvedá a jsme nakonec odměněni pohodlně průchozím profilem. Po necelých 100 m se chodba rozdvojuje na Jižní chodbu a Severní chodbu. Jižní chodba nabývá stejný charakter jako pasáž za vchodem. Jedná se o mladší z obou chodeb, nižší, užší, stále protékanou aktivním tokem, proti Severní chodbě kratší. Což je dost argumentů pro to, abychom ji vynechali a vydali se rovnou do Severní chodby.
Ta je starší, pouze s občasným tokem vázaným na vydatné srážky. Till má sice více než 90 % karbonátové složky, ale na tvorbě jeskyně se podílel spíše odnos sedimentů než jejich rozpouštění. Jedná se tedy o sufózní jeskyni, a to místy velmi stabilní. Chodby mají místy krásně pravidelný klenbový profil, místy se vyskytuje krápníková výzdoba datovaná minimálně do období 2,5 tis. let před současnost. Sufózní jeskyně se anglicky označují jako piping caves, přičemž malé, neprůlezné, iniciační chodby se označují jako mini-pipe, a jeskynní chodby jako mega-pipe. První náznaky jeskyně, ještě jako mini-pipe chodby, mohly vznikat už během ledové doby. Severní chodba v sobě kombinuje jak staré relativně stabilní části, tak i časté opady ze stropů, čerstvé, ještě neodplavené. V geologicky krátké době se tak pravděpodobně dočkáme dalších propadů a nových vchodů. Z hlavního tahu Severní chodby také vybíhá velké množství různě velkých kanálků a chodbiček. Samotná Severní chodba se na konci rozdvojuje a končí závalem. Následuje cesta zpět, jen s tím rozdílem, že voda nezatéká za límec, ale do nohavic.
A na závěr to nejdůležitější. Pokud je Hylarion nejdelší jeskyně v tillu na světě, jak ve vlastně dlouhá, že? Vězte tedy, že 620 m.
„Vy Češi rádi kopete, měl bych pro vás úžasnou jeskyni“, řekl jednou Boaz Markétě. (Je zajímavé, že se spousta zahraničních kolegů domnívá, že kopeme, protože nás to baví. To však není Boazův případ, ten jenom chtěl, abychom si někdy zakopali na opravdu nadějném místě.) „Je to ve vojenském pásmu“, pokračoval ještě, „takže neorganizuj moc velkou expedici. Vezmi spíš méně lidí, ale ty nejlepší.“ A tak jsme se s Pavlem a Tomášem ocitli na Hermonu.
Na Hermonu najdeme nejvyšší místo Izraele. Vrchol Mount Duvdevan leží ve výšce 2236 m n. m. Nejvyšší vrchol Hermonu ale leží v nadmořské výšce 2814 m n. m. v Sýrii. Syrský byl původně celý Hermon, ale Izrael dobyl jeho jižní část při Šestidenní válce v roce 1967. V roce 1974 ho sice na dva dny ztratil, ale díky masivní protiofenzívě se mu podařilo získat ho zpět. Je to mimo jiné jediné místo v Izraeli, kde se pravidelně vyskytuje sníh a je zde jediný izraelský lyžařský resort.
Ubytováváme se v nedalekém kempu Nimrod. Zapomeňte ovšem na všechny představy, které jste až dosud o kempech měli. Mírně svažitý terén pod vrcholem kopce, hrbolatý a hlinitý. Nahodile postavené jurty a tee-pee, před nimi na volném prostranství rozprostřená křesla a gauče, tady skoro neprší, a když už zmoknou, tak zase uschnou. Z vybavení tři veliké lednice postavené u plotu, ze dřeva stlučené toalety a sprchy. K tomu nepřetržitý vítr, který pouze mění svoji intenzitu. V noci vytí šakalů, a hlavně nechodit bosi, pozor na hady a štíry.
Jeskyně Ar Ar je ponor v nadmořské výšce 1600 m. Vývěr leží o 1000 m níže, takže potenciál by tam byl. Izraelci tam před lety chvíli kopali a prokopali se do menší prostory s náznaky pokračování. Na jaře ale byla jeskyně zase zanesená. Jasně se tak ukázalo, že máme-li zde kopat, je nezbytné vybetonovat nové koryto, které odvede tajícího sníh mimo jeskyni. Většinu expedice jsme tak strávili betonováním, abychom ale byli přesní, během týdne se tu taky vystřídalo asi patnáct Izraelců.
Jedno dopoledne jsme si vyjeli na vrcholovou partii izraelské části Hermonu. Právě ze zdejších závrtů ve výšce cca 2000 m n. m. se objevila obarvená voda ve vývěru o 1400 m níže. Skýtá též pěkné výhledy na Izrael a Libanon a možnost prolézt si opuštěné vojenské pevnosti.
Vyjma Hermonu je zbytek Golan sopečného původu. Na oko je pěkná kaldera Ram, i když koupat se v ní moc nedá. Rybařit ano.
Kousek od Ramu dojedeme na vyhlídkové místo na Sýrii. Tanky na fotce jsou britské provenience a zůstaly po té polízanici mezi Izraelem a Sýrií v roce 1974.
Abychom nahlédli aspoň do nějaké jeskyně, vzali nás noví arabští přátelé do lávové Holubí jeskyně. Díra sice malá, ale zajímavá, plná mrtvých krav a hadů, živých holubů a šestihranných čedičových sloupů.
Jedno dopoledne věnujeme povrchovému průzkumu okolí jeskyně. Procházíme si jedno polje s cyklickým jezerem, potíme se v ukrutném vedru a nenacházíme nic, co by stálo za řeč.
Pokud někdo ví, kam za jeskyněmi, jsou to vždy pastevci. Jednoho navštěvujeme v úterý večer. Pohostil nás čajem a kávou, zahrál na píšťalu a možná i o těch jeskyních něco arabsky povyprávěl. Zlí jazykové naznačovali, že je zde určitá fyzická podobnost mezi pastevecem a Tomášem.
Expedice pro mě končí už ve středu, ve čtvrtek musím do práce. Většinu středy trávím s kamarádem Nimrodem na pláži kdesi u Tel Avivu.
Vyjíždím ráno, abych bylo odpoledne v Záhřebu. Přípravu jsem nepodcenil, do mobilu jsem si stáhl offline mapy Chorvatska i Bosny. Na poslední pumpě ve Slovinsku otvírám mapy, abych si dal do navigace adresu hotelu a hleďme, mobil hlásí, že nejsou žádné offline mapy k dispozici. Jasně, stahoval jsem si z počítače na kartu nějakou hudbu a živě vidím, jak je karta stále zastrčená v počítači.
Kontroluju připojení a ano, na pumpě je free wi-fi. Super, začínám stahovat Chorvatsko a popíjím kafe. Následnou kontrolou zjišťuju, že by se mapa stahovala dvě hodiny, a to se mi opravdu čekat nechce. Z domova si zhruba pamatuju, ve které čtvrti má ležet hotel a doufám, že ho nějak najdu. Zajímavé je, že mě vůbec nenapadlo podívat se přesně na jeho polohu, když už jsem byl na tom internetu.
Po Záhřebu se pohybuju pocitově, když už opravdu nevím, kudy dál, zajíždím do vedlejší ulice a dávám si pauzu. Nakonec zastavuju nějakého kuřáka s mobilem a kontrolou adresy v mobilu zjišťujeme, že stačí vrátit se na hlavní, na druhých světlech se dát doprava a jsem tam. Uf.
Hotel se jmenuje Jarun, stejně jako čtvrť, ve které leží a stejně jako blízké jezero. Příjemná procházka v příjemném slunečném počasí. Ranní škrábání skla doma zapomenuto. Chvíli pozoruju soutěž v petangue, je neuvěřitelné, co s těmi koulemi dědouši umí. Mezitím přijíždí Etienne s přítelkyní, den končí večeří na pláži, rizoto s krevetami.
5.5.
Dopoledne máme s Etiennem jednání na Chorvatské geologické službě. Podnětné a zajímavé. Po jednání se přesouváme do centra, Etienne jde hledat přítelkyni, rozdělujeme se. Mě zajímá hlavně muzeum hub. Sice leží přímo v centru, ale najít ho mi dalo možná větší práci než mykologům sesbírat všechny exponáty. Muzeum leží v rozlehlém bytě v druhém patře. Ve vitrínách je tam asi 1500 druhů sušených hub, většina z Chorvatska. Z Čech tam není žádná, tak průvodci slibuju, že mu příště nějakou přivezu. Ujít si nenechám ani Technické muzeum Nicoly Tesly. Mám štěstí, přicházím deset minut před prezentací nejslavnějších Nicolových experimentů.
Přírodovědecké muzeum je bohužel v rekonstrukci, stejně jako většina dalších památek. Etienne byl v archeologickém muzeu a tam byla otevřena jen jedna malá expozice. Důvod se dozvídáme večer. Čeká nás večeře s profesorem Igorem, který s námi kdysi spolupracoval na nějakém projektu. Záhřeb postihlo v roce 2020 zemětřesení o síle 5,3 stupně. Naštěstí v neděli v půl sedmé ráno, kdy byly ulice prázdné, a tak si vyžádalo jen jednu oběť. Poškozených bylo mnoho domů, padaly stěny a dokonce spadla i věž jednoho kostela. O pár dní později přišlo ještě jedno zemětřesení stejné intenzity a za dne, ale co mohlo spadnout už spadlo před tím. Teď se všechno postupně opravuje.
Večeříme v restauraci předělané z bytu. Pouze šest stolů, v rohu pianista, rezervace na dlouho dopředu. Restaurace s istrijskou kuchyní, plný dojmů z muzea hub zůstávám u houbového menu. Předkrm lanýžová pěna (dobrá, ale za ty peníze…), hlavní chod těstoviny s houbama. Na houbovou polívku už není místo.
6.5.
Ráno ještě posnídám s Etiennem a vyjíždím na jih. Na programu Plitvická jezera, ale jen objet autem, a pak Bosna. Blízko Plitvických jezer mě zaujímá značka jeskyně Baračeva a Speleonu. Je to sice neplánovaná zastávka, ale času mám dost. Speleon je něco na způsob našeho domu přírody. Otevřený byl teprve v lednu, takže stále platí zaváděcí cena 10 e. Prohlídka s průvodcem, klasika – geologie, paleontologie, archeologie. Provádí nás místní jeskyňář, takže si máme o čem povídat. Následně se přesouvám k jeskyni. Zatím jsem na prohlídku sám a všichni průvodci byli v jeskyni, takže nejbližší prohlídka nejdříve za půl hodiny. Tolik času nemám. Krátce pohovořím s pánem v pokladně, taky je to místní jeskyňář, a jedu dál.
Návštěva Plitvických jezer se nekoná, špatně jsem odbočil a mířím rovnou na Bosnu. Vracet se nebudu, jsou skoro tři hodiny, a ještě mě čeká Národní park Una. Marně vzpomínám, kdy jsem naposledy projížděl pasovou kontrolou na hranicích. Evidentně dávno. Pomalu projíždím uličkou. První kukaň prázdná. V druhé sedí celník, ukazuju mu občanku, usmějeme se na sebe a jedu. Když míjím třetí kukaň, někdo na mě křičí. Řadím zpátečku. Celník v jiné uniformě kroutí hlavou a vysvětluje, že tam Chorvatsko, on Bosna. Omlouvám se, následuje kontrola občanky číslo dva. Když na mě někdo zařval z kukaně číslo čtyři, docela mě to překvapilo. Další zpátečka, další omluva, další předložení občanky. Kdo to byl, vůbec netuším. Víc kukaní už tam naštěstí nebylo. Bosno, tady mě máš.
Další bod programu, město Bihač. Nenacházím neplacené parkoviště, a navíc čas kvapí. Bihač si nechávám na jindy a projíždím úzkou silničkou údolím řeky Uny. Krajina příjemná, neohromí, neurazí. Nejhezčím místem parku má být vesnička Martin Brod s pěnovkovými kaskádami. K těm vedou dvě silnice. Jedna značená, ale ta mi připadá dlouhá, jedna neznačená po druhém břehu řeky. Začíná přes provizorní most, dovede mě do vesnice a začíná klesat k vodopádům. Pořád čekám na místo, kde půjde zaparkovat. Uzoučká silnice padající serpentinami z kopce dolů, všude uvězněná mezi domky a ploty. A najednou končí a přede mnou už je jen lávka pro pěší. Pěkně si zanadávám a nechávám auto co nejvíce u kraje. Tydýt z Čech, co blokuje půlku cesty. Prohlídnu si vodopády a čeká mě couvání ven. Občas zastavím a nechávám projít turisty, co na mě nechápavě koukají.
Nakonec mi to nedá a jedu se k vodopádům podívat i z druhé strany. Dobře dělám, nacházím tam jednu pěnovcovou jeskyni a pohled do kaňonu řeky Unac. Už zespoda vypadá úctyhodně, ale o pár desítek minut na něj budu koukat z vyhlídky zhora a jediné, na co zmůžu, bude zhruba v půlminutových intervalech opakovat slovo kurva.
Cesta pokračuje po krasové planině s horami v dáli. Rozkvetlé louky, škrapy, závrty. Zastavuju a fotím. Za půl kilometru zastavuju a fotím znova. Tentokrát dva závrty využívané jako skládka komunálního odpadu. Jsou to paradoxy, jsou to kontrasty.
A zase hraniční přechod. Přes Bosence přejedu v klidu, u Chorvatů se zaseknu. Člověk, který strávil v Bosně jen pár hodin, a který není schopný říct, kam chce v Chorvatsku jet, je evidentně podezřelý. Následuje důkladná prohlídka auta – Drogs?-No.-Alcohol?-No.-Cigarrets?-No. Uprchlíky bych do oktávky neschoval.
Blíží se večer a s ním čas, najít si místo na spaní. Přespat chci v autě, takže vlastně jen nějaké klidné místo na zaparkování. Cestou mě zaujme odbočka k Lurdské jeskyni. A tak se ocitám ve vesničce Šimiči. Zase klesám úzkou uličkou, z jedná strany vysoké pěnovcové výchozy, z druhé ve svahu několik domků. Lurdská jeskyně je veliké abri v pěnovcích, s betonovou podlahou, lavičkami, dvěma oltáři a nespočtem Pannen Marií, stojících v každém, i sebemenším, výklenku. Před jeskyní protéká potůček a taky je zde pěkný plácek na přespání. Skládám sedačky, nafukuju karimatku a sleduju, jak se ke mně blíží vesničan.
Chystáš se tady spát? Sám? Nechceš si před tím ke mně zajít vypít nějaké víno? Třikrát ano. Během těch dvou hodin jsme probrali, co se dalo. Život, fotbal, nedostatek kvalitních farářů. O jeskyni jsme se dozvěděl, že nikdo pořádně neví, odkdy se jí říká Lurdská, že se tam konají jednou ročně mše, vždy na konci května, a že jsou někde blízko ní další malé vstupy, které vedou do kilometrových chodeb. On tam sice nikdy nebyl, ale říkal mu to táta.
7.5.
Oproti včerejšku klidný den. Vstávám kolem šesté a obcházím jeskyni. Kolega, u kterého si uvědomuju, že jsme se ani nepředstavili, by mi prý pomohl hledat, ale vstává obvykle kolem deváté, což už tam prý asi nebudu. No, nebudu. Okolo jeskyně jsem žádné další vchody nenašel. Procházel jsem i okolí potoka, který teče pod jeskyní, taktéž neúspěšně. Všiml jsem si ale, jak vyřešili Chorvaté problém s odpadem mnohem efektivněji než Bosňané. Házejí ho do potoka a on tam pomalu zarůstá do pěnovce.
Moje další cesta vede k pramenům Krupy. Cestou lížu Národní park Krka. Mám málo času, ale aspoň ochutnávka v podobě výhledu na Brljansko jezero poblíž Ivoševci. Nevynechávám ani zastávku u nedalekého antického amfiteátru Burnum, ale můj hlavní dnešní cíl je přeci jen jinde. Konec cesty ke Krupě vede po úzkých silničkách přes krasovou planinu. Trochu to připomíná slovinský Komenský Kras i s vyskládanými suchými zídkami, jen podstatně rozlehlejší a s občasnými polji. K vývěru Krupy není moc co říci. Ze suťového svahu vytéká malá řeka.
Klášter Krupa neoslní. Cesta stejnojmenným kaňonem vypadá dlouhá a náročná, takže měním plán a kousek popojíždím autem. Nejdříve nahlédnu do úchvatné boční doliny, poté seskotačím dvě stě výškových metrů zpět k řece Krupa obdivovat pěnovcové kaskády u Kudina mostu. Nahoru už tak neskotačím, ale dávám to.
Další cesta vede na okraj Velebit do sedla Mali Alan (1048 m n.m.) Jedná se o starou horskou cestu, dnes používanou pouze turisty. Cesta je opravdu úzká, klasická horská se skalní stěnou na jedné straně a srázem na druhé. Bohužel jedu ze špatného směru a sráz mám celou dobu po pravé ruce. Naštěstí potkávám pouze několik vozidel, a to ještě v těch širších místech. Hory super, výhledy super, ale nečekaný bonus v podobě dvou lomů na blokovou těžbu vápence je nejlepší. Za odměnu, že jsem tak pěkně přejel horský hřeben, jsem to stočil ke Karlobagu, smočit prst v moři. A že bylo ukrutně studené, skončilo to u toho prstu. A to bylo vše. Následovala cesta domů, s krátkým spánkem za Vídní.
Jarní Slovinsko se v komorní sestavě uskutečnilo ve dnech 25.3.-2.4. Expedici zahájili tetínští Smrťák a Ivan Kotrč s vratíkovským Martinem Vítkem, ve středu je doplnili Cimbál s Marušákem st.
I v takto okleštěné sestavě se účastníkům povedlo zaregistrovat 28 podzemních objektů, většinou kaveren, ale také jednu 13 m hlubokou propast nazvanou Démon Krasu a jednu 10 m dlouhou jeskyni, ukrývající se v jedné z kaveren. Určitý potenciál skrývá i zatím necelé 2 m hluboká propástka objevená předposlední den expedice.
Kromě toho jsme zmapovali dvě již z dřívějška známé propasti, zúčastnili se výroční schůze temnických jeskyňářů a Šalvějového pochodu a pomohli s prolongací v několik jeskyních.
Co na to říct? Dobře my.
Účastníci expedice se šťastně usmívají, neb po focení vstoupí do sklípku Boža Lebana (Foto R. Pahor)
Foto Démona Krasu, po kterém byla pojmenována propástka poblíž (foto M. Vítek)
A zatímco se Smrťák vesele usmívá u vchodu …..
….. Ivan do ní statečně slaňuje. (obě fota M. Vítek).
Letecký pohled na kavernu pracovně nazvanou na počest našeho emeritního předsedy Zbuzkova 57. V okolí kaverny se povalují věci Cimbála, který slanil dolů, aby po chvíli s klením vyšel asi o 20 m níže ve svahu druhým vchodem (foto S. Martínek).
Uvnitř kaverny je možno rozjímat nad ostatky neznámého vojína, zda být či nebýt (foto M. Hejna)
A jako bonus kruhový objezd ve vsi Lokvica (foto M. Hejna).
Ve dnech 8.-11.7. 2022 proběhla tradiční přípravná expedice jeskyňářských výzkumů na Loferu.
Začínáme klasicky ve čtvrtek večer usínáním na parkovišti Loferer Hochtal.
8.7.2022, pátek – den první
Všichni se scházíme o pár hodin později v pátek ráno v 9h v počtu 11ti členů výpravy. (Lars, Bernd, Lilo, Tim S, Tim W, Oli, Lena, Julius, Marvin, Tonia, Standa, Joel a já). Původně nás mělo být víc, ale covid začal krátit počty účastníků již v průběhu týdne.
Oli velí, balíme vybavení, jídlo, lana, toaletní papír, karabiny a další nezbytné věci pro příští sestupy do hlubin.
Letošní plán je jasný dlouho dopředu, musíme odstrojit a vyklidit posledních cirka 400 m Kreuzhöhle (4.3km, -782m). Lilo a Tim 2 členové výpravy jsou již na hoře a odstrojují. V Kreuzhöhle se explodovalo 18 let. Tento víkend je poslední šance nahlédnout do její temnoty.
Jdeme 1000 m převýšení s 22-27kg na zádech převážně v mlze s vidinou, že po výstupu nás čeká ještě několika hodinová výprava k novému cíli bádání, k jeskyni, které se říká F20. Objevili ji kdysi Poláci, ale nedostali se dál jak do -300m a údajně má mnohem větší potenciál.
Po dosažení Schmidt-Zabierow-Hütte se posilníme oblíbenou polévkou se sýrovými knedlíčky a Radlerem a honem do terénu za F20, ať se stihneme vrátit za světla. Jako průzkumnická skupinka máme za úkol najít místo, kde by se daly skladovat věci pro zářijovou expedici na pokračování F20. Tonia, Standa a já skáčeme za „tátou kamzíkem“ Berndem po dosti příkrých a kostrbatých škrapových stráních, chvíli nám trvá než F20 nacházíme.
Pak se rozdělíme a každý pátrá po svém po vhodné jeskyni, úkrytu pro materiál. Bernd se vrací úspěšně, našel ideální skladovací místo. Úkol splněn, po pěti hodinách se vracíme na chatu k teplé večeři a pohodlnému spaní v noclehárně.
9.7.2022, sobota – den druhý
Den má jasný cíl, Kreutzhöhle musíme vrátit přírodě, vyčistit ji. Někteří členové výpravy se necítí dobře, ale přesto se snažíme, co nám síly stačí. Jen někteří z nás se spouští dolů 93,5m jámou do tmy. Tim a Lilo jsou v hlubinách již druhý den, podařilo se jim přiblížit hromady věcí (uložených 2021) cca do -150 m.
Lars, Standa, Oli a Tonia sestupujeme a dole stavíme řetěz a posouváme věci ke vstupní propasti. Není nás moc, a tak každý bere 2-3 kitbagy nahoru. Někteří se vrací 2-3krát. Venku vše pokračuje, část skupiny odnáší výbavu ze severní stěny Westliches Reifhorn od vstupu do Kreuzhöhle dolů a přes údolí k chatě. Oli později psal, že se dění podobalo mravenčí stezce. Nakonec jsme vše vybalili, vytřídili, umyli a uklidili.
Večer Oli vzpomíná u slavnostní sklenky vína na první okamžiky i roky v Kreuzhöhle. Nechybí ani tóny dojetí.
10.7.2022, neděle – den třetí
Materiálu je najednou u chaty moc, aby nepřekážel část je třeba v neděli ukrýt. Bernd našel dobrou skrýš pár metrů od chaty. Dopoledne balíme věci a přenášíme do skrýše.
Odpoledne nás část výpravy opouští, necítí se dobře, a tak sestupují do Lofru. Pravda, počasí bylo také dost mlhavé a k odpočinku v horách nelákalo. Standa, Oli, Lilo a Tim zamířili k F20, aby uskladnili, co je třeba do ledové chýše, Berndova objevu. Letos bylo díky klimatické změně touto dobou nezvykle méně sněhu, tání odhalilo nové jeskynní potenciály, které dřív skrýval sníh. S Larsem, Berndem a Toniou obcházíme pukliny kolem chaty a nahlížíme do několika jeskyněk. Ač se asi dvakrát zdálo, že narážíme na něco delšího, ukázalo se, že delší než -7m nebyla ani jedna z nich.
Ke konci dne se všichni potkáváme pár kroků pod chatou u „díry“, kterou si údajně Bernd, Marvin a Oli nechávají na důchod. Okolí chaty je neuvěřitelné místo, nedalo mi to a před večeří se vydávám na vlastní pěst zkoumat vápencové balvany, strže a přepady, odměnou je mi nahlédnutí do malé jeskyně, jakési „kapličky“ a dvou dalších, o kterých samozřejmě „starší“ jeskyňáři již dlouho ví. Večer v 6-ti sdílíme zážitky a končíme mlsáním trhance (Kaiserschmarrn).
11.7.2022, pondělí – den čtvrtý
Ráno balíme a po snídani vyrážíme dolů, za auty, k domovům. Rozloučení s Kathy a jejím týmem. Odnášíme si odpad z Kreuzhöhle a zážitky. Je chladno, ale přesto po sestupu neopomeneme krátké zastavení v místních lázních a studenou koupel v potoce, která nohy po sestupu řádně prokrví.
Pár dnů po návratu domů se dovídáme, že 6 členů ze 13-ti onemocnělo covidem, i tak ničeho nelitujeme a těšíme se na příště.
