Jarní Slovinsko se v komorní sestavě uskutečnilo ve dnech 25.3.-2.4. Expedici zahájili tetínští Smrťák a Ivan Kotrč s vratíkovským Martinem Vítkem, ve středu je doplnili Cimbál s Marušákem st.

I v takto okleštěné sestavě se účastníkům povedlo zaregistrovat 28 podzemních objektů, většinou kaveren, ale také jednu 13 m hlubokou propast nazvanou Démon Krasu a jednu 10 m dlouhou jeskyni, ukrývající se v jedné z kaveren. Určitý potenciál skrývá i zatím necelé 2 m hluboká propástka objevená předposlední den expedice.

Kromě toho jsme zmapovali dvě již z dřívějška známé propasti, zúčastnili se výroční schůze temnických jeskyňářů a Šalvějového pochodu a pomohli s prolongací v několik jeskyních.

Co na to říct? Dobře my.

Účastníci expedice se šťastně usmívají, neb po focení vstoupí do sklípku Boža Lebana (Foto R. Pahor)

Foto Démona Krasu, po kterém byla pojmenována propástka poblíž (foto M. Vítek)

A zatímco se Smrťák vesele usmívá u vchodu …..

….. Ivan do ní statečně slaňuje. (obě fota M. Vítek).

Letecký pohled na kavernu pracovně nazvanou na počest našeho emeritního předsedy Zbuzkova 57. V okolí kaverny se povalují věci Cimbála, který slanil dolů, aby po chvíli s klením vyšel asi o 20 m níže ve svahu druhým vchodem (foto S. Martínek).

Uvnitř kaverny je možno rozjímat nad ostatky neznámého vojína, zda být či nebýt (foto M. Hejna)

A jako bonus kruhový objezd ve vsi Lokvica (foto M. Hejna).

(krátká vzpomínka na letošní vynášku od Lenky)

Ve dnech 8.-11.7. 2022 proběhla tradiční přípravná expedice jeskyňářských výzkumů na Loferu.

Začínáme klasicky ve čtvrtek večer usínáním na parkovišti Loferer Hochtal.

8.7.2022, pátek  – den první

Všichni  se scházíme o pár hodin později v pátek ráno v 9h v počtu 11ti členů výpravy.  (Lars, Bernd, Lilo, Tim S, Tim W, Oli, Lena, Julius, Marvin, Tonia, Standa, Joel a já). Původně nás mělo být víc, ale covid začal krátit počty účastníků již v průběhu týdne.

Oli velí, balíme vybavení, jídlo, lana, toaletní papír, karabiny a další nezbytné věci pro příští sestupy do hlubin.

Letošní plán je jasný dlouho dopředu, musíme odstrojit a vyklidit posledních cirka 400 m Kreuzhöhle (4.3km,  -782m).  Lilo a Tim 2 členové výpravy jsou již na hoře a odstrojují. V Kreuzhöhle se explodovalo 18 let. Tento víkend je poslední šance nahlédnout do její temnoty.

Jdeme 1000 m převýšení s 22-27kg na zádech převážně v mlze s vidinou, že po výstupu nás čeká ještě několika hodinová výprava k novému cíli bádání, k jeskyni, které se říká F20. Objevili ji kdysi Poláci, ale nedostali se dál jak do -300m a údajně má mnohem větší potenciál.

Po dosažení Schmidt-Zabierow-Hütte se posilníme oblíbenou polévkou se sýrovými knedlíčky a Radlerem a honem do terénu za F20, ať se stihneme vrátit za světla. Jako průzkumnická skupinka máme za úkol najít místo, kde by se daly skladovat věci pro zářijovou expedici na pokračování F20. Tonia, Standa a já skáčeme za „tátou kamzíkem“ Berndem po dosti příkrých a kostrbatých škrapových stráních, chvíli nám trvá než F20 nacházíme.

Pak se rozdělíme a každý pátrá po svém po vhodné jeskyni, úkrytu pro materiál. Bernd se vrací úspěšně, našel ideální skladovací místo. Úkol splněn, po pěti hodinách se vracíme na chatu k teplé večeři a pohodlnému spaní v noclehárně.

9.7.2022, sobota  – den druhý

Den má jasný cíl, Kreutzhöhle musíme vrátit přírodě, vyčistit ji. Někteří členové výpravy se necítí dobře, ale přesto se snažíme, co nám síly stačí. Jen někteří z nás se spouští dolů 93,5m jámou do tmy. Tim a Lilo jsou v hlubinách již druhý den, podařilo se jim přiblížit hromady věcí (uložených 2021) cca do -150 m.

Lars, Standa, Oli a Tonia sestupujeme a dole stavíme řetěz a posouváme věci ke vstupní propasti. Není nás moc, a tak každý bere 2-3 kitbagy nahoru. Někteří se vrací 2-3krát. Venku vše pokračuje, část skupiny odnáší výbavu ze severní stěny Westliches Reifhorn od vstupu do Kreuzhöhle dolů a přes údolí k chatě. Oli později psal, že se dění podobalo mravenčí stezce. Nakonec jsme vše vybalili, vytřídili, umyli a uklidili. 

Večer Oli vzpomíná u slavnostní sklenky vína na první okamžiky i roky v Kreuzhöhle. Nechybí ani tóny dojetí.

10.7.2022, neděle  – den třetí

Materiálu je najednou u chaty moc, aby nepřekážel část je třeba v neděli ukrýt. Bernd našel dobrou skrýš pár metrů od chaty. Dopoledne balíme věci a přenášíme do skrýše.

Odpoledne nás část výpravy opouští, necítí se dobře, a tak sestupují do Lofru. Pravda, počasí bylo také dost mlhavé a k odpočinku v horách nelákalo. Standa, Oli, Lilo a Tim zamířili k F20, aby uskladnili, co je třeba do ledové chýše, Berndova objevu. Letos bylo díky klimatické změně touto dobou nezvykle méně sněhu, tání odhalilo nové jeskynní potenciály, které dřív skrýval sníh. S Larsem, Berndem a Toniou obcházíme pukliny kolem chaty a nahlížíme do několika jeskyněk. Ač se asi dvakrát zdálo, že narážíme na něco delšího, ukázalo se, že delší než -7m nebyla ani jedna z nich.

 Ke konci dne se všichni potkáváme pár kroků pod chatou u „díry“, kterou si údajně Bernd, Marvin a Oli nechávají na důchod. Okolí chaty je neuvěřitelné místo, nedalo mi to a před večeří se vydávám na vlastní pěst zkoumat vápencové balvany, strže a přepady, odměnou je mi nahlédnutí do malé jeskyně, jakési „kapličky“ a dvou dalších, o kterých samozřejmě „starší“ jeskyňáři již dlouho ví.  Večer v 6-ti sdílíme zážitky a končíme mlsáním trhance (Kaiserschmarrn).

11.7.2022, pondělí – den čtvrtý

Ráno balíme a po snídani vyrážíme dolů, za auty, k domovům. Rozloučení s Kathy a jejím týmem. Odnášíme si odpad z Kreuzhöhle a zážitky. Je chladno, ale přesto po sestupu neopomeneme krátké zastavení v místních lázních a studenou koupel v potoce, která nohy po sestupu řádně prokrví.

Pár dnů po návratu domů se dovídáme, že 6 členů ze 13-ti onemocnělo covidem, i tak ničeho nelitujeme a těšíme se na příště.

Lenka Kachlík – ZO 1-02 Tetín

Nejen prací vyplňuje člověk expediční čas. V rámci volného dne jsme se v doprovodu Jaky vydali do slepého údolí poblíž vsi Obrov, kde je k vidění jedna stará cihelna a dvě pěkné jeskyně. A tahle pěkně nám je nafotila Bóža.

Stará kruhová pec potěší srdce každého milovníka technických památek.

Pečina v Borštu je dlouhá pouze necelých 250 m, ale nabídne návštěvníkovi bohatou krápníkovou výzdobu, jež potěší v celkovém pohledu i detailu.

Jeskyně Ponikve v Jezerini je 1224 m dlouhý ponor, který nabízí vše, co má správná jeskyně mít, včetně krásné modelace stěn již nehyzdí krápníková výzdoba a odkrývá tak nádherné geologické detaily.

Při pohybu v jeskyni si člověk užije brodění vodou, plazení bahnem, něco volného lezení, traverzů, sjíždění štěrkových suťáků po břiše a ano, sem tam i ty krápníky.

A nechybí ani něco živé přírody.

Ledouchy u vchodu byly jen takovým bonusem.

Po dvou a půl letech bylo konečně možné vyrazit do Slovinska, čehož ve dnech 2.-10.4. využila úderná osma ve složení Cimbál, Ivan, Smrťák a Jirka z Tetína, Bóža z Broumova, Martin a Robert z Vratíkova a Martin z Aragonitu. Jak vidno, po mnoha letech měli Tetíňáci opět poloviční většinu.

V rámci expedice se podařilo dokončit povrchový průzkum listu Komen 12, zdokumentovat 44 vojenských kaveren, dvě bezvýznamné jeskyňky, a hlavně dvě propasti s parametry na zápis do katastru jam.

Ve čtvrtek se Jirkovi podařilo objevit 7 m hlubokou propast nastřelenou kavernou. Celková délka přirozených prostor přesáhla 11 m. Šťastný objevitel nazval jeskyni Medené brezno, což nemá žádnou spojitost s mědí, ale s medem, anžto má obchod s medovinami a jednu z nich hned na oslavu otevřel a tuto reklamu mu neděláme zdarma, ale za to, že pro nás uspořádal ochutnávku medovin.

Ještě větší objev se podařil hned v neděli Cimbálovi s Bóžou v podobě 35 m hluboké propasti, které hrdě propůjčili jméno Tetínské brezno, dobře my.

Naopak žádný objev se nepodařil Moravákům při kopání v Madžarskim breznu, kterýžto název nevymysleli oni, ale už před tím Slovinci na počest toho, že tam měli Jugoslávci v roce 1957 postřílet a ukrýt maďarské narušitele hranic. Člověk nemůže mít vše hned, že, takže tam se objevy plánují na podzemní expedici.

Fota: Ivan, Bóža

21.10.

Využíváme toho, že se Lucka s Nikolou vrací do Ayhaftu dělat rozhovory, a necháváme se tam dovézt. Chceme si nechat ukázat jeskyni, o které na začátku našeho pobytu vesničané hovořili. Cimbál si při té příležitosti půjčuje od studentů krosnu a nafukovací karimatku. Sebou máme ještě třináct litrů vody, jídlo na dva dny a věci na přespání. Od vesničanů se dozvídáme, že pod planinou Rewged jsou tři jeskyně, které nám ukážou. Jedna jeskyně je ještě přímo na planině, ale je dost bokem od ostatních a má vertikální vstup. Tu si necháváme na příští expedici.

Následuje vyjednávání o ceně za průvodce. Ahmed je ochoten s námi jít za 12 dolarů. Diskusi rozpoutá náš požadavek, aby nosil Markétě batoh. Nakonec se domlouváme na dalších 25 dolarech. První jeskyně má upravený vchod a očouzené stěny, pravděpodobně se jedná o občasné obydlí. Jedná se o 30 m dlouhou jednoduchou chodbu s kolonií cca 30 netopýrů dlouhoocasých. Druhá jeskyně má také upravený vchod a je dokonce stále obývána. Narážíme zde na Abdulláha a jeho dvě kozy. Abdulláh myje skleničky ve vodě s nějakým práškem a nabízí nám čaj s mlékem. Markéta je trochu nervózní, protože přemýšlí, kde je zde možné sehnat kravské mléko a jak dlouho a kde ho asi skladuje. K našemu uklidnění Abdulláh vyndává a otvírá plechovku Salka. Když Markéta ukájí zvědavost ohledně mléka, zajímá ji prášek, ve kterém myl skleničku. S Abdulláhovým svolení přičichá k plastové láhvi a brzy ví i Cimbál, že pijí čaj ze skleničky od pracího prášku. Čas v jeskyni ubíhá příjemně. Popíjíme čaj, Cimbál ji mapuje, Markéta fotí a při tom konverzuje s Abdulláhem. Cimbál se také snaží vstoupit do debaty, ukazuje na kozu a říká – koza. Tím ovšem jeho spoluúčast končí.

Abdulláh je evidentně rád, že má společnost, ale Markétinu nabídku, že bychom u něj přespali, rázně odmítá. Proto se přesunujeme k poslední, údajně největší jeskyni. Nad Abdulláhovou jeskyní končí pásmo spásané kozami a dál se musíme prodírat nepříjemným křovím. Jeskyně ale stojí za to, zívá na nás vchod široký 40 m a vysoký 7 m. Jak se bohužel ukazuje, jedná se pouze o jednu velkou 40 m dlouhou prostoru, rozdělenou spadlými bloky a stalagnáty na několik částí. Ahmed se s námi loučí a vrací se do vesnice. Nám zbývá asi hodina a půl do stmívání. Cimbál se vydává podél pásu skal zkontrolovat obrovské vchody viditelné i z údolí (samozřejmě všechno pouze abri), Markéta se snaží najít v zarostlém nerovném terénu nějaký plácek na přespání. Jeskyně by byla úplně ideální, ale nesměla by být celá pokryta kozími a velbloudími exkrementy s příslušným odérem.

S příchodem tmy začínáme mapovat a fotit jeskyni. Při té příležitosti nacházíme v zastrčeném koutku spoustu zvířecích kostí a nějaké střepy. Pod velkým kamenem pak Markéta objevuje krásnou neporušenou nádobu. Nějakou dobu se pak ještě bavíme focením brouků a pavouků, než nastává čas ke spaní. Jak se ukazuje, najít v křoví místo na spaní je za světla jednodušší než najít ho znovu potmě. Chvíli bloudíme, ale pak se na nás štěstí usměje a nacházíme dvě místa kousek od sebe, na kterých se při troše představivosti dá přespat. Na noc máme každý připravenou svoji strategii. Markéta spí na alumatce teple oblečená ve spacáku. Cimbál si pod sebe dává půjčenou vyfouklou karimatku (bojí se, aby ji na nerovném kamenitém terénu nepropíchl) a ve spodním prádle se přikrývá prostěradlem, které si půjčil v hotelu.

22.10.

Noc byla vlhká a teplá. Markéta se budí příjemně vyspalá a odpočatá. Cimbál v noci zjišťuje, že rovný plácek není až tak rovný a několikrát sjíždí. Je celý otlačený, a navíc se večer pod prostěradlem zpotil a pak mu byla v noci byla zima. Východ slunce mezi dračinci mu ale vrací dobrou náladu.

Podle mapy jsme čtyři kilometry vzdušnou čarou od hotelu, i když naše plánovaná cesta opisuje mírný oblouk. Při pohledu od jeskyně stačí dojít k výraznému hřebínku skalek, na ten vylézt, sejít po jeho druhé straně do údolí a údolím pohodlně dojít až k Hadibu. Vyrážíme kolem osmé hodiny ráno.

Křovím se propleteme až k hřebínku, kde zjišťujeme že se jedná o poměrně vysoký a strmý hřeben. Prohlížíme nějaká abri a poté se rozhodujeme, že budeme sledovat hřeben směrem nahoru k planině a při tom doufat, že bude někde slezitelnější. Cestou nacházíme malý vchod do mírně stoupající jeskyně. Markéta se ujímá její dokumentace, zatímco Cimbál bez batohu pokračuje podél hřebene hledat schůdnou cestu. Terén není vůbec příjemný, na výběr má mezi relativně schůdným ale hodně zarostlým nebo sice nezarostlým, ale tvořeným ostrými škrapy. Nakonec nachází místo, kde se dá hřeben překonat, a vrací se zpátky. Markéta zatím dokončila mapu jeskyně a fotí dvě krásné keramické nádoby, které našla vevnitř.

Na místě, které našel Cimbál, se nám skutečně daří přejít hřeben a začínáme sestupovat do údolí. Terén nyní kombinuje obě horší varianty, klesáme po ostrých škrapech, navíc silně zarostlých. Kromě toho je úbočí velmi strmé a dno údolí hluboko pod námi. Jenom doufáme, že někde nenarazíme na skálu, protože představa, že bychom museli znovu stoupat nahoru a hledat jinou cestu, je dost odstrašující. Když už pomalu nevíme, kudy se vydat dál, objevuje se před námi koza, už jen soudek s rumem na krku jí chybí. Chvíli na nás kouká a pak se pomalu rozejde. Kousek ji následujeme a dostáváme se na poněkud schůdnější místo, dejž jí příroda dlouhý život. Kolem poledne jsme konečně v údolí, jen ta vysněná cesta zde chybí. Po levé straně máme vápencovou planinu, ze které jsme právě slezli, po pravé straně žulový masív, pod nohama vyschlé koryto s obrovskými červenorůžovými žulovými valouny směřující někam dolů. A ve svahu v dálce před námi ten největší jeskynní vchod, jaký jsme dosud viděli. Chvíli se v nás pere objevitelské nadšení s nastupující únavou, ale nakonec to vyhodnocujeme tak, že ten svah k jeskyni nevypadá tak zarostlý (no, nevypadá, ale je) a že by bylo škoda se tam nepodívat, když už jsme tady. Necháváme batohy pod vzrostlým dračincem a vyrážíme.

Cestou k jeskyni přichází poměrně silný déšť, po téměř čtrnácti dnech veder příjemně osvěžující. Jeskyně se opět ukazuje být abri, ale aspoň máme čisté svědomí. Následuje více než tříhodinový sestup korytem po mokrých kluzkých kamenech, občas zpříjemněný tím, že se cesta stává neschůdnou a musíme se vracet a zkoušet to jinudy. Pouze občas jsme odměněni třeba několika krásně fialovými kytkami, které se ukážou být novými druhy, endemickými kraby, tůněmi a vodopády či dvojicí mladých velbloudů. Do hotelu se dostáváme po šesté hodině večerní.

23.10.

Po včerejším sportovním výkonu si ordinujeme odpočinkový den. Chceme se podívat na planinu Momi, ze které byly popsány tři jeskyně delší než kilometr. Podle Kaye je Momi důkladně prozkoumaná, takže se spíš chceme seznámit s charakterem plošiny, který je jiný než místa, která jsme zatím navštívili. Naším řidičem je další z Mohamedů, zvaný Kaiboš. Kaiboš neumí moc anglicky, zato je jediným sokotráncem se základy češtiny. Nejvíc mu jde naříkání, takže když mu oznamujeme cíl cesty, jen zaúpí – dáleko, dáleko.

Naše první zastávka je ve vesnici Begobig, u které mají být dvě propasti hluboké přes 30 m, Belgičany slezené ale nezmapované. V Begobigu se k nám připojuje variabilně početná skupina místních mladíků. Ukazují nám nejen obě propasti, ale i třetí dosud neslezenou. Vedou nás také do starého skalního obydlí, kde exhibují a nechávají se Markétou fotit s různými rekvizitami jako jsou starý kamenný kalich, historická keramika, Cimbál či kamenný mlýn na obilí. Návštěvu Begobigu končíme tradičně v jednom z domů na čaji. Při diskusi se ukazuje, že vesničané znají všechny tři velké jeskyně na planině a jiné se tam údajně nevyskytují. Na druhou stranu je zajímavé, že by v nejbližším okolí vesnice byly tři propasti s malým vchodem a na celé planině už pouze tři propasti s výraznými vchody.

Dále pokračujeme autem přes planinu, cestou stavíme u dvou ze tří jeskyní, obdivujeme několik poljí a procházíme škrapovými poli. Do Hadiba odjíždíme s rozhodnutím, že si Sokotra zasluhuje ještě jednu návštěvu, tentokrát s lany.

24.10.

Zítra se vracíme do Emirátů. Dneska dopoledne musíme do nemocnice na testy. Naštěstí jsme všichni negativní. Sokotrou proběhl Covid na jaře a postihl i Brňáky, čtyři tehdy neodletěli kvůli pozitivním testům, Jana byla pozitivní i podruhé, takže si prodloužila pobyt o dva týdny. Ráno potkáváme u Tuňáka Ismaila s několika archeology. Cimbál jim předává několik střepů, které sebral na Ayhaftu. Markéta jim ukazuje fotky keramiky, kterou jsme nechali v jeskyních a slibujeme, že jim pošleme závěrečnou zprávu a souřadnice jeskyní. Ismail ještě Cimbálovi říká, že by si s ním potřeboval večer promluvit, a mizí.

Petr má na odpoledne v plánu několik jednání na úřadech a také vyúčtování společných nákladů. Ostatní odjíždějí na pláž do Di Hamri. Jedná se o chráněné území s korálovými útesy a mnoha jejich obyvateli. Už pár metrů od břehu je možné pozorovat korály, chobotnice, murény, ježky a nespočetné druhy ryb. Zatímco se všichni vydávají šnorchlovat, Cimbála zaujmou dvě homole tvořené vyvřelými horninami a vydává se k nim. To se brzy ukáže jako prozíravý nápad, neboť v jedné z nich je téměř pět metrů dlouhá nekrasová jeskyně.

Večer se koná v Českém domě večírek na rozloučenou. Ještě před ním všichni kromě Cimbála třídí a počítají nějaká semena. Cimbál mezitím absolvuje debatu s Ismailem, při které se dozvídá, že s Markétou celou dobu lezou nelegálně do jeskyní, protože nemají povolení od ostrovní vlády, dokonce by se dalo říct, že by je někdo mohl nařknout z vykrádání archeologických lokalit. Slíbenou závěrečnou zprávu a souřadnice jeskyní ať Cimbál pošle a Ismail ji rád předá dalším archeologům, ale protože děláme všechno ilegálně, nebude moct uvést nikde naše jména. A ať nás prý ani nenapadne někde něco publikovat, mohli bychom mít průšvih. Nakonec ještě děkuje za střepy a loučí se. Lehce přepadlý Cimbál reprodukuje svůj rozhovor Petrovi a ten ho posílá za Salemem, který je v týmu zároveň zástupcem sokotránské vlády. Od Salema se dozvídá, že všechno, co nám Ismail řekl, je nesmysl, že jako členové týmu vše děláme s požehnáním úřadů, na závěrečnou zprávu se těší a každý článek, který udělá Sokotře reklamu v zahraničí, je vítaný. Po všech debatách získává Cimbál pocit, že si chtěl Ismail elegantně přivlastnit výsledky jejich dvoutýdenní práce.

25.10.

Letadlo má zpoždění pouze necelé dvě hodiny a kolem třetí hodiny se loučíme se Sokotrou. Za normálních okolností by zde celý deníček šťastně skončil, ale díky Air Arabia má ještě epilog.

Poté, co Cimbálovi nepřiletělo zavazadlo ani na druhý pokus, navštívil Salem sokotránskou pobočku Air Arabia, aby zde pro Cimbála získal potvrzení o ztrátě zavazadla. Dozvěděl se zde, že žádné potvrzení nedostane, protože zavazadlo se neztratilo, pouze pravděpodobně nepřiletělo, a že si ho má Cimbál vyzvednou v Abú Dhabí ve ztrátách a nálezech. Paní ve ztrátách a nálezech byla velmi příjemná, pustila Cimbála do skladu a ten po důkladné prohlídce zjistil, že zde jeho batoh není. Následovala okružní jízda přes kancelář Air Arabia, kde se Cimbál dozvěděl, kde své zavazadlo najde, přes složitou cestu s ostrahou přes různá bezpečnostní zařízení zpět na ztráty a nálezy. Zde se zase setkal s příjemnou paní. Když jsme navzájem ujistili, že za ty dvě hodiny, co jsme se neviděli, se batoh ve skladu neobjevil, zkoušela se paní spojit telefonicky opět s kanceláří Air Arabia. Asi po hodině se na Cimbála povzbudivě usmála a zprostředkovaně se přes ní uskutečnil hovor, za který by se nemuseli stydět ani takoví mistři absurdního dramatu, jako Havel s Ibsenem. Debata probíhala asi takto: Máme pro vás dobrou zprávu, povedlo se nám váš batoh díky našemu systému trasovat. – Skvělé, kde je? – Minulý týden jsme vám ho poslali na Sokotru. – Minulý týden jste mi ho na Sokotru neposlali. Byl jsem tam a hledal jsem ho. – Radši se tam ještě pořádně podívejte, náš systém se nemýlí. – Prohledali jsme celé letiště a opravdu tam není. Napíšete mi aspoň potvrzení o ztrátě? – Proč? My jsme ho neztratili, podle systému ho máte na Sokotře na letišti.

Epilog č. 2 – 8.11. dostává Cimbál od Salema zprávu, že se batoh na Sokotře na letišti opravdu našel a je na cestě do Čech, jupí.