Sokotránský deník – díl 1

od Markéty a Cimbála

11.10.

Profesor Ústavu lesnické botaniky, dendrologie a geobiocenologie Mendelovy univerzity v Brně, Petr Maděra, říká, že na Sokotře se nedá nic moc předem plánovat.

Letadlo společnosti Air Arabia přistává na Sokotře se zhruba čtyřhodinovým zpožděním. Na palubě se kromě skupiny polských rybářů a dalších turistů nachází i mezinárodní mezioborový tým ve složení dva italští botanici Fabio a Gianmarco, Jordánka Haifaa (specializující se na kulturní dědictví), belgický biolog Kay, sokotránský doktorand na univerzitě v Ljubljani Salem, osm „Brňáků“ – Petr, doktorandi Jana s Luckou a studenti Nikola, Kája, Tomáš, Jirka a Vojta. V neposlední řadě i dva tetínští jeskyňáři – Cimbál a Markéta, kteří si dali za cíl zjistit, jestli zde po osmileté soustavné činnosti belgických jeskyňářů v letech 2000-2008 zůstalo co objevovat.

Sokotra je ten velký ostrov vpravo

Postáváme u výdeje zavazadel a koukáme, jak vyjíždí několik batohů a pak už jen krabice, krabice a krabice, velké, malé, krátké, dlouhé, shazují se navzájem z pásu, vytvářejí nejrůznější hromady a zajímavé kompozice a cestujícím se na tváři objevuje pobavený úsměv. Ten ale zmizí hned po ohlášení, že jiná zavazadla už v letadle nebyla. Italové a Nikola si hýčkají své kufry, ostatní mají smůlu. Těžce to nesou hlavně polští rybáři jejichž jadrné kurvy se nesou celým letištěm. Cimbál si říká, že takhle krásně nadávat polsky ještě neslyšel a pravděpodobně už neuslyší. Na Sokotru létá jedno letadlo týdně, takže batohů ani prutů se hned tak nedočkáme.

Do hotelu v Hadibu přijíždíme bez zavazadel a s lehkým kulturním šokem. Vládne zde neuvěřitelný chaos, auta, motorky a chodci se zde prolínají v neuvěřitelném propletenci a vyhrává ten, kdo troubí nebo křičí nejhlasitěji. Na ulici se válejí hromady odpadků, hlavně pet lahví, průběžně konzumovaných všudypřítomnými kozami.

Pohled z hotelu na typické hadibské zákoutí

V Hadibu jsou dva hotely. Jeden pro těch několik málo turistů, z venku pěkně upravený, s pokojem za 70 dolarů. A pak ten druhý, jemuž kdysi upadl vývěsní štít a už ho nikdo nevrátil zpět, s pokojem obsahujícím dvě postele, jeden noční stolek, jeden věšák, studenou vydlaždičkovanou podlahou, na které stráví Cimbál nejednu noc až nebude fungovat klimatizace, a příčkou oddělený záchod se sprchou. Spartánské vybavení pokoje nám až tak nevadí, stejně nemáme skoro žádné věci. A cena 20 dolarů za pokoj drobné nepohodlí kompenzuje.

O něco lepší pohled z hotelové střechy

Brňáci se přesunují do pronajatého domu, který je záhy pokřtěn na Český dům.

Zbytek dne zkoušíme se střídavým úspěchem nakoupit nějaké oblečení a hygienické potřeby.

12.10.

Den začínáme společnou snídaní v „restauraci“, kterou Brňáci kdysi pokřtili jménem U spáleného tuňáka. Nabídka není zrovna široká – fazole nebo míchaná vajíčka a černý čaj nebo čaj s mlékem. V našem malém jeskyňářském týmu přebírá rychle iniciativu Markéta, protože s angličtinou zde člověk neuspěje a Markéta ovládá mimo mnoha jiných jazyků i základy arabštiny. Nicméně když Cimbál zjistí, že čaj se řekne čaj a fazole jsou fazole, stává se také klidnějším.

Cimbál a Petr moudře rozmlouvají u snídaně

Po snídani odjíždíme hromadně do Mangrove-Gobah. Nachází se zde jeden krásný cenot a jeden polocenot – krasový vývěr vytékající do moře, kde rostou malé mangrovníky. Zatímco se ostatní brodí bahnem a měří výšku jednotlivých mangrovníků, obcházíme na Kayův popud výchozy kvartérních vápenců a snažíme se najít vrstvy, v nichž se mořské usazeniny míchají se splavy z povrchu. Podle Kaye je Sokotra jediný ostrov, na němž nežijí suchozemské želvy, ale dříve pravděpodobně žily, a on by chtěl najít jejich zkameněliny. Suchozemské vrstvy nacházíme, želvy ne. Pravděpodobně je jejich nález už jen otázkou minut, ale ostatní mají doměřeno a jede se dál.

Měření mangrovníků

Přejíždíme do Ayhaft Valley, hlubokého údolí mezi dvěma vápencovými plošinami. V údolí jsou dvě vesnice. Tou první plánujeme pouze projet, ale cestu nám zablokuje chameleon a jsme nuceni zastavit, jednak abychom ho nepřejeli, jednak abychom ho mohli zlobit a natáčet. Zastávky hned využívají vesničané, hostí nás datlemi máčenými v rozpuštěném másle a snaží se nám prodat kadidlo.

Po krátkém občerstvení, zahnání chameleona a výměně proražené pneumatiky pokračujeme do další vesnice. Tam jsme pohoštěni rýží a většina týmu odchází inventarizovat boswellie, jeden z pro Sokotru typických stromů. My se snažíme za pomoci tlumočníka zjistit, jestli neleží někde v okolí vesnice nějaké jeskyně. Leží, ale nejbližší je pod hranou planiny asi dvě hodiny cesty. Odkládáme tedy návštěvu jeskyně na jindy a jdeme do blízkých tůní chytat s Luckou a Kayem šneky, jestli v sobě nemají zárodky motolice.

Kay a Lucka – příležitostní lovci šneků

13.10.

Vracíme se do Ayhaftu, tentokrát jen na několik hodin. Musíme být brzy zpátky v Hadibu, aby řidiči stihli otevřenou pumpu a mohli dotankovat na další dny. Brňáci se chystají pokračovat na konci údolí v inventarizaci, my se necháváme vyhodit hned na začátku. Ve skalních stěnách je vidět mnoho obrovských vchodů a chceme je postupně projít. Belgičani se v Ayhaftu moc nezdrželi a zaregistrovali zde jen jednu cca 350 m dlouhou jeskyni.

Obří vchody vypadají z dálky lákavě, ale většinou se jedná pouze o převisy

Odpoledne je nám jasné, proč se Belgičani údolí vyhnuli. Všechny vchody jsou pouze několik metrů hluboké výklenky a ty dvě jeskyně dlouhé 10 resp. 12 m by nás nenadchly ani v Českém krasu. A tak je nejvýznamnější událostí dne ztráta Markétiny čelovky. V příštích dnech si na ní při focení v jeskyni často nostalgicky vzpomeneme.

Cimbál a Markétiny šaty u jednoho z mnoha převisů

U benzínové pumpy vládne chaos. Non stop otevřená benzínka je zbytečný přepych, odpoledne se zavírá, v pátek pro jistotu neotvírá vůbec. U pumpy čerpadlář, jak u nás za starých časů. A ta drahota, ta drahota. Náš řidič Mohamed si stěžuje, že cena benzínu vylétla na bezprecedentních v přepočtu skoro patnáct korun. Cimbál ho uklidňuje cenou benzínu u nás a společně si pak zanadávají na vlády celého světa.

Statická fotografie bohužel nic nevypovídá o organizovaném chaosu, který vládne na benzinových pumpách

14.10.  

Brňáci jedou do centrální části Sokotry inventarizovat další z ohrožených druhů stromů – dracenu, jinak symbol Sokotry. Jejich cílem je vápencová plošina Firmihin ohraničená hlubokými vádí. Právě ve stěnách vádí se nacházejí nejdelší sokotránské jeskyně, včetně více než třináct kilometrů dlouhé jeskyně Giniba. S radostí přijímáme Petrovu nabídku, abychom se k nim připojili.

Pohled na hranu Firmihinu z protější plošiny je opravdu ohromující. Ve stěně je vidět mnoho vchodů nejrůznější velikosti. Podle Kaye se jim povedlo k většině slanit, ale některé vchody jsou dosud nezlezeny. Objektivně vyhodnocujeme naše schopnosti a vybavení a necháváme je i nadále nenavštívené.

Cimbál a Kay moudře hledí do údolí

Místo toho pokračujeme na planinu. Brňáci se tam rozdělují. Lucka s Nikolou, Salemem, Haifou a Kayem jdou do vesnice dělat rozhovory, ostatní vyrážejí měřit draceny. My se zpočátku připojujeme k rozhovorům. Sokotránci jsou velmi přátelští a pohostinní. Brzy sedíme na zemi na koberci v jednom z domů.

Rozhovor začíná zajímavě, na otázku, kolik je mu let, odpovídá dotazovaný, že něco mezi sedmdesáti a devadesáti. Zatímco se Markéta nechává provádět ženami po všech koutech domů a zkouší i pravou sokotránskou venkovní sprchu, popíjí Cimbál čaj s mlékem, poslouchá rozhovor a chvílemi se nestačí divit. Rozhovory se ale protahují, a tak ještě zůstáváme na polední rýži a pak vyrážíme projít si planinu.

Podaří-li se čtenáři odtrhnout oči od Markéty, uvidí za ní hranu planiny Firmihin a navazující žulový masív Haghir

Planina je, jak už její označení napovídá, poměrně plochá. Na několika málo skalních stěnách se nachází vzácně nehluboká abri, jeskyně žádné. O ostatní krasové jevy ale není nouze a fotíme úžasné škrapy a chodníky ve stínu dracen.

Jako bonus pak pozorujeme supa pochutnávajícího si na kozí mršině. Den končíme koupáním v tůni ve vádí.

15.10.

Studenti tak dlouho přemlouvají Petra, že by se taky chtěli podívat do nějaké jeskyně, až jim v rámci odpočinkového dne dovoluje pod Kayovým dohledem navštívit jeskyni Erher. Samozřejmě se připojujeme.

Poprvé vyrážíme z Hadiba východním směrem k útesům spadajícím z plošiny Momi k pobřeží Arabského moře. Ve stejném útesu, ale o několik kilometrů blíže k Hadibu, se nachází i nejslavnější jeskyně Sokotry a jediná turisticky přístupná, jeskyně Hoq. Mezi nimi je vidět mnoho dalších vchodů. Podle Kaye Belgičani většinu z nich navštívili, ale už nebyl čas je mapovat. Žádná z nich ale není delší než 200 m.

Od Kaye i místních už víme, že ty největší jeskyně mají poměrně malý vchod, zatímco velké vchody obvykle skrývají v lepším případě krátké jeskyně, v horším pouze abri. Před Erherem si uvědomujeme, že to sice platí, ale musíme si to převést na místní reálie. Ve stěně vidíme tři vchody nad sebou. Erher Top a Erher Central mají vchody o výšce a šířce více než 50 m. Délka jeskyní ale dosahuje pouze prvních stovek metrů.

Nejníže položený vchod, vedoucí do 1600 m dlouhé jeskyně Erher, je široký pouze 30 m a vysoký směšných 10 m. Výstup k němu vede po obřích písečných dunách navátých zde od moře.

Vchod jeskyně Erher

Jeskyně funguje jako vývěr, i když voda se ještě v jeskyni ztrácí v nepřístupných nižších patrech a vytéká u úpatí stěny. My máme v plánu dojít asi 500 m od vchodu, kde se nachází 12 m vysoký vodopád. Cestou k němu je prý potřeba přebrodit několik tůní. Buď je v jeskyni více vody než obvykle, nebo už si to Kay moc nepamatuje. Cestu nám zahrazuje regulérní jezero táhnoucí se někam za zatáčku. Na tomto místě je nutné zmínit jedno příjemné sokotránské specifikum. Teplota v jeskyni je totiž 29 °C, voda má příjemných 25 °C, takže odhazujeme nepotřebné části šatstva a plaveme dál.

Cestou k vodopádu pak nacházíme nějaké podhoubí i se dvěma plodnicemi, které sbíráme pro sokotránské sbírky. Cestou od vodopádu pak zastavujeme u malé tůňky, ve které nám Kay ukazuje endemické krevetky, a ještě nějaké růžové členovce. Pak jeho zrak spočine na malém průsvitném zvířátku a následuje radostné zavýsknutí. Máme nový druh.

Následuje rychlá koupel v moři a návrat do Hadiba.

Příspěvek byl publikován v rubrice Zahraniční aktivity a jeho autorem je Cimbal. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Komentáře nejsou povoleny.