4.4.

Vyjíždím ráno, abych bylo odpoledne v Záhřebu. Přípravu jsem nepodcenil, do mobilu jsem si stáhl offline mapy Chorvatska i Bosny. Na poslední pumpě ve Slovinsku otvírám mapy, abych si dal do navigace adresu hotelu a hleďme, mobil hlásí, že nejsou žádné offline mapy k dispozici. Jasně, stahoval jsem si z počítače na kartu nějakou hudbu a živě vidím, jak je karta stále zastrčená v počítači.

Kontroluju připojení a ano, na pumpě je free wi-fi. Super, začínám stahovat Chorvatsko a popíjím kafe. Následnou kontrolou zjišťuju, že by se mapa stahovala dvě hodiny, a to se mi opravdu čekat nechce. Z domova si zhruba pamatuju, ve které čtvrti má ležet hotel a doufám, že ho nějak najdu. Zajímavé je, že mě vůbec nenapadlo podívat se přesně na jeho polohu, když už jsem byl na tom internetu.

Po Záhřebu se pohybuju pocitově, když už opravdu nevím, kudy dál, zajíždím do vedlejší ulice a dávám si pauzu. Nakonec zastavuju nějakého kuřáka s mobilem a kontrolou adresy v mobilu zjišťujeme, že stačí vrátit se na hlavní, na druhých světlech se dát doprava a jsem tam. Uf.

Hotel se jmenuje Jarun, stejně jako čtvrť, ve které leží a stejně jako blízké jezero. Příjemná procházka v příjemném slunečném počasí. Ranní škrábání skla doma zapomenuto. Chvíli pozoruju soutěž v petangue, je neuvěřitelné, co s těmi koulemi dědouši umí. Mezitím přijíždí Etienne s přítelkyní, den končí večeří na pláži, rizoto s krevetami.

5.5.

Dopoledne máme s Etiennem jednání na Chorvatské geologické službě. Podnětné a zajímavé. Po jednání se přesouváme do centra, Etienne jde hledat přítelkyni, rozdělujeme se. Mě zajímá hlavně muzeum hub. Sice leží přímo v centru, ale najít ho mi dalo možná větší práci než mykologům sesbírat všechny exponáty. Muzeum leží v rozlehlém bytě v druhém patře. Ve vitrínách je tam asi 1500 druhů sušených hub, většina z Chorvatska. Z Čech tam není žádná, tak průvodci slibuju, že mu příště nějakou přivezu. Ujít si nenechám ani Technické muzeum Nicoly Tesly. Mám štěstí, přicházím deset minut před prezentací nejslavnějších Nicolových experimentů.

Přírodovědecké muzeum je bohužel v rekonstrukci, stejně jako většina dalších památek. Etienne byl v archeologickém muzeu a tam byla otevřena jen jedna malá expozice. Důvod se dozvídáme večer. Čeká nás večeře s profesorem Igorem, který s námi kdysi spolupracoval na nějakém projektu. Záhřeb postihlo v roce 2020 zemětřesení o síle 5,3 stupně. Naštěstí v neděli v půl sedmé ráno, kdy byly ulice prázdné, a tak si vyžádalo jen jednu oběť. Poškozených bylo mnoho domů, padaly stěny a dokonce spadla i věž jednoho kostela. O pár dní později přišlo ještě jedno zemětřesení stejné intenzity a za dne, ale co mohlo spadnout už spadlo před tím. Teď se všechno postupně opravuje.

Večeříme v restauraci předělané z bytu. Pouze šest stolů, v rohu pianista, rezervace na dlouho dopředu. Restaurace s istrijskou kuchyní, plný dojmů z muzea hub zůstávám u houbového menu. Předkrm lanýžová pěna (dobrá, ale za ty peníze…), hlavní chod těstoviny s houbama. Na houbovou polívku už není místo.

6.5.

Ráno ještě posnídám s Etiennem a vyjíždím na jih. Na programu Plitvická jezera, ale jen objet autem, a pak Bosna. Blízko Plitvických jezer mě zaujímá značka jeskyně Baračeva a Speleonu. Je to sice neplánovaná zastávka, ale času mám dost. Speleon je něco na způsob našeho domu přírody. Otevřený byl teprve v lednu, takže stále platí zaváděcí cena 10 e. Prohlídka s průvodcem, klasika – geologie, paleontologie, archeologie. Provádí nás místní jeskyňář, takže si máme o čem povídat. Následně se přesouvám k jeskyni. Zatím jsem na prohlídku sám a všichni průvodci byli v jeskyni, takže nejbližší prohlídka nejdříve za půl hodiny. Tolik času nemám. Krátce pohovořím s pánem v pokladně, taky je to místní jeskyňář, a jedu dál.

Návštěva Plitvických jezer se nekoná, špatně jsem odbočil a mířím rovnou na Bosnu. Vracet se nebudu, jsou skoro tři hodiny, a ještě mě čeká Národní park Una. Marně vzpomínám, kdy jsem naposledy projížděl pasovou kontrolou na hranicích. Evidentně dávno. Pomalu projíždím uličkou. První kukaň prázdná. V druhé sedí celník, ukazuju mu občanku, usmějeme se na sebe a jedu. Když míjím třetí kukaň, někdo na mě křičí. Řadím zpátečku. Celník v jiné uniformě kroutí hlavou a vysvětluje, že tam Chorvatsko, on Bosna. Omlouvám se, následuje kontrola občanky číslo dva. Když na mě někdo zařval z kukaně číslo čtyři, docela mě to překvapilo. Další zpátečka, další omluva, další předložení občanky. Kdo to byl, vůbec netuším. Víc kukaní už tam naštěstí nebylo. Bosno, tady mě máš.

Další bod programu, město Bihač. Nenacházím neplacené parkoviště, a navíc čas kvapí. Bihač si nechávám na jindy a projíždím úzkou silničkou údolím řeky Uny. Krajina příjemná, neohromí, neurazí. Nejhezčím místem parku má být vesnička Martin Brod s pěnovkovými kaskádami. K těm vedou dvě silnice. Jedna značená, ale ta mi připadá dlouhá, jedna neznačená po druhém břehu řeky. Začíná přes provizorní most, dovede mě do vesnice a začíná klesat k vodopádům. Pořád čekám na místo, kde půjde zaparkovat. Uzoučká silnice padající serpentinami z kopce dolů, všude uvězněná mezi domky a ploty. A najednou končí a přede mnou už je jen lávka pro pěší. Pěkně si zanadávám a nechávám auto co nejvíce u kraje. Tydýt z Čech, co blokuje půlku cesty. Prohlídnu si vodopády a čeká mě couvání ven. Občas zastavím a nechávám projít turisty, co na mě nechápavě koukají.

Nakonec mi to nedá a jedu se k vodopádům podívat i z druhé strany. Dobře dělám, nacházím tam jednu pěnovcovou jeskyni a pohled do kaňonu řeky Unac. Už zespoda vypadá úctyhodně, ale o pár desítek minut na něj budu koukat z vyhlídky zhora a jediné, na co zmůžu, bude zhruba v půlminutových intervalech opakovat slovo kurva.

Cesta pokračuje po krasové planině s horami v dáli. Rozkvetlé louky, škrapy, závrty.  Zastavuju a fotím. Za půl kilometru zastavuju a fotím znova. Tentokrát dva závrty využívané jako skládka komunálního odpadu. Jsou to paradoxy, jsou to kontrasty.

A zase hraniční přechod. Přes Bosence přejedu v klidu, u Chorvatů se zaseknu. Člověk, který strávil v Bosně jen pár hodin, a který není schopný říct, kam chce v Chorvatsku jet, je evidentně podezřelý. Následuje důkladná prohlídka auta – Drogs?-No.-Alcohol?-No.-Cigarrets?-No. Uprchlíky bych do oktávky neschoval.

Blíží se večer a s ním čas, najít si místo na spaní. Přespat chci v autě, takže vlastně jen nějaké klidné místo na zaparkování. Cestou mě zaujme odbočka k Lurdské jeskyni. A tak se ocitám ve vesničce Šimiči. Zase klesám úzkou uličkou, z jedná strany vysoké pěnovcové výchozy, z druhé ve svahu několik domků. Lurdská jeskyně je veliké abri v pěnovcích, s betonovou podlahou, lavičkami, dvěma oltáři a nespočtem Pannen Marií, stojících v každém, i sebemenším, výklenku. Před jeskyní protéká potůček a taky je zde pěkný plácek na přespání. Skládám sedačky, nafukuju karimatku a sleduju, jak se ke mně blíží vesničan.

Chystáš se tady spát? Sám? Nechceš si před tím ke mně zajít vypít nějaké víno? Třikrát ano. Během těch dvou hodin jsme probrali, co se dalo. Život, fotbal, nedostatek kvalitních farářů. O jeskyni jsme se dozvěděl, že nikdo pořádně neví, odkdy se jí říká Lurdská, že se tam konají jednou ročně mše, vždy na konci května, a že jsou někde blízko ní další malé vstupy, které vedou do kilometrových chodeb. On tam sice nikdy nebyl, ale říkal mu to táta. 

7.5.

Oproti včerejšku klidný den. Vstávám kolem šesté a obcházím jeskyni. Kolega, u kterého si uvědomuju, že jsme se ani nepředstavili, by mi prý pomohl hledat, ale vstává obvykle kolem deváté, což už tam prý asi nebudu. No, nebudu. Okolo jeskyně jsem žádné další vchody nenašel. Procházel jsem i okolí potoka, který teče pod jeskyní, taktéž neúspěšně. Všiml jsem si ale, jak vyřešili Chorvaté problém s odpadem mnohem efektivněji než Bosňané. Házejí ho do potoka a on tam pomalu zarůstá do pěnovce.

Moje další cesta vede k pramenům Krupy. Cestou lížu Národní park Krka. Mám málo času, ale aspoň ochutnávka v podobě výhledu na Brljansko jezero poblíž Ivoševci. Nevynechávám ani zastávku u nedalekého antického amfiteátru Burnum, ale můj hlavní dnešní cíl je přeci jen jinde. Konec cesty ke Krupě vede po úzkých silničkách přes krasovou planinu. Trochu to připomíná slovinský Komenský Kras i s vyskládanými suchými zídkami, jen podstatně rozlehlejší a s občasnými polji. K vývěru Krupy není moc co říci. Ze suťového svahu vytéká malá řeka.

Klášter Krupa neoslní. Cesta stejnojmenným kaňonem vypadá dlouhá a náročná, takže měním plán a kousek popojíždím autem. Nejdříve nahlédnu do úchvatné boční doliny, poté seskotačím dvě stě výškových metrů zpět k řece Krupa obdivovat pěnovcové kaskády u Kudina mostu. Nahoru už tak neskotačím, ale dávám to.

Další cesta vede na okraj Velebit do sedla Mali Alan (1048 m n.m.) Jedná se o starou horskou cestu, dnes používanou pouze turisty. Cesta je opravdu úzká, klasická horská se skalní stěnou na jedné straně a srázem na druhé. Bohužel jedu ze špatného směru a sráz mám celou dobu po pravé ruce. Naštěstí potkávám pouze několik vozidel, a to ještě v těch širších místech. Hory super, výhledy super, ale nečekaný bonus v podobě dvou lomů na blokovou těžbu vápence je nejlepší. Za odměnu, že jsem tak pěkně přejel horský hřeben, jsem to stočil ke Karlobagu, smočit prst v moři. A že bylo ukrutně studené, skončilo to u toho prstu. A to bylo vše. Následovala cesta domů, s krátkým spánkem za Vídní.