21.10.
Využíváme toho, že se Lucka s Nikolou vrací do Ayhaftu dělat rozhovory, a necháváme se tam dovézt. Chceme si nechat ukázat jeskyni, o které na začátku našeho pobytu vesničané hovořili. Cimbál si při té příležitosti půjčuje od studentů krosnu a nafukovací karimatku. Sebou máme ještě třináct litrů vody, jídlo na dva dny a věci na přespání. Od vesničanů se dozvídáme, že pod planinou Rewged jsou tři jeskyně, které nám ukážou. Jedna jeskyně je ještě přímo na planině, ale je dost bokem od ostatních a má vertikální vstup. Tu si necháváme na příští expedici.
Následuje vyjednávání o ceně za průvodce. Ahmed je ochoten s námi jít za 12 dolarů. Diskusi rozpoutá náš požadavek, aby nosil Markétě batoh. Nakonec se domlouváme na dalších 25 dolarech. První jeskyně má upravený vchod a očouzené stěny, pravděpodobně se jedná o občasné obydlí. Jedná se o 30 m dlouhou jednoduchou chodbu s kolonií cca 30 netopýrů dlouhoocasých. Druhá jeskyně má také upravený vchod a je dokonce stále obývána. Narážíme zde na Abdulláha a jeho dvě kozy. Abdulláh myje skleničky ve vodě s nějakým práškem a nabízí nám čaj s mlékem. Markéta je trochu nervózní, protože přemýšlí, kde je zde možné sehnat kravské mléko a jak dlouho a kde ho asi skladuje. K našemu uklidnění Abdulláh vyndává a otvírá plechovku Salka. Když Markéta ukájí zvědavost ohledně mléka, zajímá ji prášek, ve kterém myl skleničku. S Abdulláhovým svolení přičichá k plastové láhvi a brzy ví i Cimbál, že pijí čaj ze skleničky od pracího prášku. Čas v jeskyni ubíhá příjemně. Popíjíme čaj, Cimbál ji mapuje, Markéta fotí a při tom konverzuje s Abdulláhem. Cimbál se také snaží vstoupit do debaty, ukazuje na kozu a říká – koza. Tím ovšem jeho spoluúčast končí.
Abdulláh je evidentně rád, že má společnost, ale Markétinu nabídku, že bychom u něj přespali, rázně odmítá. Proto se přesunujeme k poslední, údajně největší jeskyni. Nad Abdulláhovou jeskyní končí pásmo spásané kozami a dál se musíme prodírat nepříjemným křovím. Jeskyně ale stojí za to, zívá na nás vchod široký 40 m a vysoký 7 m. Jak se bohužel ukazuje, jedná se pouze o jednu velkou 40 m dlouhou prostoru, rozdělenou spadlými bloky a stalagnáty na několik částí. Ahmed se s námi loučí a vrací se do vesnice. Nám zbývá asi hodina a půl do stmívání. Cimbál se vydává podél pásu skal zkontrolovat obrovské vchody viditelné i z údolí (samozřejmě všechno pouze abri), Markéta se snaží najít v zarostlém nerovném terénu nějaký plácek na přespání. Jeskyně by byla úplně ideální, ale nesměla by být celá pokryta kozími a velbloudími exkrementy s příslušným odérem.
S příchodem tmy začínáme mapovat a fotit jeskyni. Při té příležitosti nacházíme v zastrčeném koutku spoustu zvířecích kostí a nějaké střepy. Pod velkým kamenem pak Markéta objevuje krásnou neporušenou nádobu. Nějakou dobu se pak ještě bavíme focením brouků a pavouků, než nastává čas ke spaní. Jak se ukazuje, najít v křoví místo na spaní je za světla jednodušší než najít ho znovu potmě. Chvíli bloudíme, ale pak se na nás štěstí usměje a nacházíme dvě místa kousek od sebe, na kterých se při troše představivosti dá přespat. Na noc máme každý připravenou svoji strategii. Markéta spí na alumatce teple oblečená ve spacáku. Cimbál si pod sebe dává půjčenou vyfouklou karimatku (bojí se, aby ji na nerovném kamenitém terénu nepropíchl) a ve spodním prádle se přikrývá prostěradlem, které si půjčil v hotelu.
22.10.
Noc byla vlhká a teplá. Markéta se budí příjemně vyspalá a odpočatá. Cimbál v noci zjišťuje, že rovný plácek není až tak rovný a několikrát sjíždí. Je celý otlačený, a navíc se večer pod prostěradlem zpotil a pak mu byla v noci byla zima. Východ slunce mezi dračinci mu ale vrací dobrou náladu.
Podle mapy jsme čtyři kilometry vzdušnou čarou od hotelu, i když naše plánovaná cesta opisuje mírný oblouk. Při pohledu od jeskyně stačí dojít k výraznému hřebínku skalek, na ten vylézt, sejít po jeho druhé straně do údolí a údolím pohodlně dojít až k Hadibu. Vyrážíme kolem osmé hodiny ráno.
Křovím se propleteme až k hřebínku, kde zjišťujeme že se jedná o poměrně vysoký a strmý hřeben. Prohlížíme nějaká abri a poté se rozhodujeme, že budeme sledovat hřeben směrem nahoru k planině a při tom doufat, že bude někde slezitelnější. Cestou nacházíme malý vchod do mírně stoupající jeskyně. Markéta se ujímá její dokumentace, zatímco Cimbál bez batohu pokračuje podél hřebene hledat schůdnou cestu. Terén není vůbec příjemný, na výběr má mezi relativně schůdným ale hodně zarostlým nebo sice nezarostlým, ale tvořeným ostrými škrapy. Nakonec nachází místo, kde se dá hřeben překonat, a vrací se zpátky. Markéta zatím dokončila mapu jeskyně a fotí dvě krásné keramické nádoby, které našla vevnitř.
Na místě, které našel Cimbál, se nám skutečně daří přejít hřeben a začínáme sestupovat do údolí. Terén nyní kombinuje obě horší varianty, klesáme po ostrých škrapech, navíc silně zarostlých. Kromě toho je úbočí velmi strmé a dno údolí hluboko pod námi. Jenom doufáme, že někde nenarazíme na skálu, protože představa, že bychom museli znovu stoupat nahoru a hledat jinou cestu, je dost odstrašující. Když už pomalu nevíme, kudy se vydat dál, objevuje se před námi koza, už jen soudek s rumem na krku jí chybí. Chvíli na nás kouká a pak se pomalu rozejde. Kousek ji následujeme a dostáváme se na poněkud schůdnější místo, dejž jí příroda dlouhý život. Kolem poledne jsme konečně v údolí, jen ta vysněná cesta zde chybí. Po levé straně máme vápencovou planinu, ze které jsme právě slezli, po pravé straně žulový masív, pod nohama vyschlé koryto s obrovskými červenorůžovými žulovými valouny směřující někam dolů. A ve svahu v dálce před námi ten největší jeskynní vchod, jaký jsme dosud viděli. Chvíli se v nás pere objevitelské nadšení s nastupující únavou, ale nakonec to vyhodnocujeme tak, že ten svah k jeskyni nevypadá tak zarostlý (no, nevypadá, ale je) a že by bylo škoda se tam nepodívat, když už jsme tady. Necháváme batohy pod vzrostlým dračincem a vyrážíme.
Cestou k jeskyni přichází poměrně silný déšť, po téměř čtrnácti dnech veder příjemně osvěžující. Jeskyně se opět ukazuje být abri, ale aspoň máme čisté svědomí. Následuje více než tříhodinový sestup korytem po mokrých kluzkých kamenech, občas zpříjemněný tím, že se cesta stává neschůdnou a musíme se vracet a zkoušet to jinudy. Pouze občas jsme odměněni třeba několika krásně fialovými kytkami, které se ukážou být novými druhy, endemickými kraby, tůněmi a vodopády či dvojicí mladých velbloudů. Do hotelu se dostáváme po šesté hodině večerní.
23.10.
Po včerejším sportovním výkonu si ordinujeme odpočinkový den. Chceme se podívat na planinu Momi, ze které byly popsány tři jeskyně delší než kilometr. Podle Kaye je Momi důkladně prozkoumaná, takže se spíš chceme seznámit s charakterem plošiny, který je jiný než místa, která jsme zatím navštívili. Naším řidičem je další z Mohamedů, zvaný Kaiboš. Kaiboš neumí moc anglicky, zato je jediným sokotráncem se základy češtiny. Nejvíc mu jde naříkání, takže když mu oznamujeme cíl cesty, jen zaúpí – dáleko, dáleko.
Naše první zastávka je ve vesnici Begobig, u které mají být dvě propasti hluboké přes 30 m, Belgičany slezené ale nezmapované. V Begobigu se k nám připojuje variabilně početná skupina místních mladíků. Ukazují nám nejen obě propasti, ale i třetí dosud neslezenou. Vedou nás také do starého skalního obydlí, kde exhibují a nechávají se Markétou fotit s různými rekvizitami jako jsou starý kamenný kalich, historická keramika, Cimbál či kamenný mlýn na obilí. Návštěvu Begobigu končíme tradičně v jednom z domů na čaji. Při diskusi se ukazuje, že vesničané znají všechny tři velké jeskyně na planině a jiné se tam údajně nevyskytují. Na druhou stranu je zajímavé, že by v nejbližším okolí vesnice byly tři propasti s malým vchodem a na celé planině už pouze tři propasti s výraznými vchody.
Dále pokračujeme autem přes planinu, cestou stavíme u dvou ze tří jeskyní, obdivujeme několik poljí a procházíme škrapovými poli. Do Hadiba odjíždíme s rozhodnutím, že si Sokotra zasluhuje ještě jednu návštěvu, tentokrát s lany.
24.10.
Zítra se vracíme do Emirátů. Dneska dopoledne musíme do nemocnice na testy. Naštěstí jsme všichni negativní. Sokotrou proběhl Covid na jaře a postihl i Brňáky, čtyři tehdy neodletěli kvůli pozitivním testům, Jana byla pozitivní i podruhé, takže si prodloužila pobyt o dva týdny. Ráno potkáváme u Tuňáka Ismaila s několika archeology. Cimbál jim předává několik střepů, které sebral na Ayhaftu. Markéta jim ukazuje fotky keramiky, kterou jsme nechali v jeskyních a slibujeme, že jim pošleme závěrečnou zprávu a souřadnice jeskyní. Ismail ještě Cimbálovi říká, že by si s ním potřeboval večer promluvit, a mizí.
Petr má na odpoledne v plánu několik jednání na úřadech a také vyúčtování společných nákladů. Ostatní odjíždějí na pláž do Di Hamri. Jedná se o chráněné území s korálovými útesy a mnoha jejich obyvateli. Už pár metrů od břehu je možné pozorovat korály, chobotnice, murény, ježky a nespočetné druhy ryb. Zatímco se všichni vydávají šnorchlovat, Cimbála zaujmou dvě homole tvořené vyvřelými horninami a vydává se k nim. To se brzy ukáže jako prozíravý nápad, neboť v jedné z nich je téměř pět metrů dlouhá nekrasová jeskyně.
Večer se koná v Českém domě večírek na rozloučenou. Ještě před ním všichni kromě Cimbála třídí a počítají nějaká semena. Cimbál mezitím absolvuje debatu s Ismailem, při které se dozvídá, že s Markétou celou dobu lezou nelegálně do jeskyní, protože nemají povolení od ostrovní vlády, dokonce by se dalo říct, že by je někdo mohl nařknout z vykrádání archeologických lokalit. Slíbenou závěrečnou zprávu a souřadnice jeskyní ať Cimbál pošle a Ismail ji rád předá dalším archeologům, ale protože děláme všechno ilegálně, nebude moct uvést nikde naše jména. A ať nás prý ani nenapadne někde něco publikovat, mohli bychom mít průšvih. Nakonec ještě děkuje za střepy a loučí se. Lehce přepadlý Cimbál reprodukuje svůj rozhovor Petrovi a ten ho posílá za Salemem, který je v týmu zároveň zástupcem sokotránské vlády. Od Salema se dozvídá, že všechno, co nám Ismail řekl, je nesmysl, že jako členové týmu vše děláme s požehnáním úřadů, na závěrečnou zprávu se těší a každý článek, který udělá Sokotře reklamu v zahraničí, je vítaný. Po všech debatách získává Cimbál pocit, že si chtěl Ismail elegantně přivlastnit výsledky jejich dvoutýdenní práce.
25.10.
Letadlo má zpoždění pouze necelé dvě hodiny a kolem třetí hodiny se loučíme se Sokotrou. Za normálních okolností by zde celý deníček šťastně skončil, ale díky Air Arabia má ještě epilog.
Poté, co Cimbálovi nepřiletělo zavazadlo ani na druhý pokus, navštívil Salem sokotránskou pobočku Air Arabia, aby zde pro Cimbála získal potvrzení o ztrátě zavazadla. Dozvěděl se zde, že žádné potvrzení nedostane, protože zavazadlo se neztratilo, pouze pravděpodobně nepřiletělo, a že si ho má Cimbál vyzvednou v Abú Dhabí ve ztrátách a nálezech. Paní ve ztrátách a nálezech byla velmi příjemná, pustila Cimbála do skladu a ten po důkladné prohlídce zjistil, že zde jeho batoh není. Následovala okružní jízda přes kancelář Air Arabia, kde se Cimbál dozvěděl, kde své zavazadlo najde, přes složitou cestu s ostrahou přes různá bezpečnostní zařízení zpět na ztráty a nálezy. Zde se zase setkal s příjemnou paní. Když jsme navzájem ujistili, že za ty dvě hodiny, co jsme se neviděli, se batoh ve skladu neobjevil, zkoušela se paní spojit telefonicky opět s kanceláří Air Arabia. Asi po hodině se na Cimbála povzbudivě usmála a zprostředkovaně se přes ní uskutečnil hovor, za který by se nemuseli stydět ani takoví mistři absurdního dramatu, jako Havel s Ibsenem. Debata probíhala asi takto: Máme pro vás dobrou zprávu, povedlo se nám váš batoh díky našemu systému trasovat. – Skvělé, kde je? – Minulý týden jsme vám ho poslali na Sokotru. – Minulý týden jste mi ho na Sokotru neposlali. Byl jsem tam a hledal jsem ho. – Radši se tam ještě pořádně podívejte, náš systém se nemýlí. – Prohledali jsme celé letiště a opravdu tam není. Napíšete mi aspoň potvrzení o ztrátě? – Proč? My jsme ho neztratili, podle systému ho máte na Sokotře na letišti.
Epilog č. 2 – 8.11. dostává Cimbál od Salema zprávu, že se batoh na Sokotře na letišti opravdu našel a je na cestě do Čech, jupí.